Hainan
12. 06. 2006
Lawai
Ostrov Hainan se nachází v jižní Číně ve speciální ekonomické zóně.
Cizinci jsou zde velmi neobvyklým jevem, tudíž mi chvilku trvalo zvyknout si
na udivené pohledy místních obyvatel. Poradil jsem si s tím hravě a
oplácel je úsměvem. Někdy jsem odpovídal na pozdravy nebo pronesl něco
v čínštině. Není tak obtížná. Je v ní systém, a když pominu velmi
složitou výslovnost, není to zas tak velká věc, se jí naučit.
Samozřejmě čínské písmo nepatří mezi nejjednodušší, ale stejně jako
v řeči tam lze najít systém. Pomalu mu přicházím na kloub. Gramatika je
jednoduchá. Jednodušší než u všech pěti ostatních jazyků, které jsem
se doposud naučil. Děti na mne pokřikovaly „hello“ a pak utíkaly domů
říct rodičům o „lawai“, kterého potkaly na ulici. Žil jsem kousek od
největšího parku ve městě Haikou. Často jsem se jel na kole podívat, jak
děti pouštějí draky a pak si s nimi hrál. Rády se fotografují s bílým
mužem. A je tam i služba, která zhotovené fotografie ihned vytiskne. Děti
o ní evidentně věděly, takže jsem vždy utratil pár yuanů a ony měly
suvenýr. Na kole jsem se dostával do zastrčených uliček i přímořských
částí města. Můj každodenní zvyk dát si čerstvý kokosový ořech se
stával závislostí. Zvláště po návratu do Prahy po něm stále prahnu.
Každotýdenní pedikúra byl levný způsob jak zabít půl hodiny. A masáž
nohou? Ta je neskutečná! Takové zvyky je velmi těžké opustit. Během
pobytu v Hainanu jsem vzdal sauny, jelikož tam teplota málokdy klesla pod
20 stupňů Celsia. Obyvatelé ostrova jsou zvyklí na vyšší teploty, takže
nosili kabáty, zatímco já jezdil na kole v tričku.
Muo di
Nepohyboval jsem se po městě pouze na kole, ale i ilegálními a notoricky
známými motocyklovými taxíky „muo di“. Bylo to rychlé, spolehlivé a
neuvěřitelně levné. O hodně jednodušší než autobusem. Vždy jsem
smlouval o ceně a vždy jim dal yuan navíc. Zábavný způsob poznávání
města. Hlavně když se během jízdy usmíváte na děvčata a vedle vás
projíždějící auta. Běloch sedící s fotoaparátem či kamerou na „muo
di“ je atrakcí. Do práce mne vždycky vyzvedával řidič. Z mého velmi
příjemného a pohodlného bytu v business části města mne odvezl do
státní administrativní budovy. Nejel jsem sice do Číny učit angličtinu,
ale nakonec jsem kývnul a řekl si, proč si za osm hodin týdně nevydělat
pár yuanů navíc. Oproti mému poslednímu výletu do Číny (Hainan 2002)
byla tato cesta zcela financována mou osobou. V roce 2002 jsem měl zdarma
fantasticky připravené šestichodové jídlo třikrát denně nejenom já, ale
i zaměstnanci školy. Nyní jsem si musel stravování zajišťovat sám.
Vyzkoušel jsem tak různé pokrmy čínské kuchyně. Buď jsem si dal někde
v klidu talíř s nudlemi, nebo jindy cosi jako knedlíky v hlučném a
přeplněném kiosku. Nejraději jsem ale měl místa, kde ukážete na syrovou
věc a oni vám jí na místě připraví. A pak pozdní rybí večeře. Nikdy
v životě jsem nesnědl tolik mořských plodů. A abych byl upřímný, už
jsem začínal mít všech těch krabů a krevet dost.
Dim sum
Během čínského festivalu Nového roku jsem navštívil Kanton na pevnině.
Chtěl jsem strávit pár dnů s rodinou mé kamarádky. Slovy se nedá popsat,
jak mne přijali. Musel jsem se hodně snažit jim vysvětlit, že už nechci
nic jíst ani pít. Každé ráno jsme si užívali „dim sum“, což je velmi
dlouhá snídaně skládající se ze samých delikates v přeplněné
restauraci. Poslední den jsem úspěšně zaplatil účet tím, že jsem ho
zasednul a vyzýval je k tomu, aby se ho snažili zmocnit. O což se ani
nepokusili. Číňané jsou někdy až moc šlechetní. Jednou jsem se vsadil
s kamarádem o dvě piva ohledně něčeho, co řekl, a já měl pocit, že
bylo mylné. Později ale dokázal, že to byla pravda. Šli jsme tudíž do
restaurace a já objednal dvě piva. Jaké bylo pro mne překvapení, když
řekl: „Já vyhrál, tudíž ty je musíš vypít“. Miluji čínskou
mentalitu.
Li
Lidé mne hostili jako VIP, což bylo trošku znervózňující. Velmi často si
mne chtěli někam brát a ukazovat přátelům. Jednou jsem šel s kamarádem
na návštěvu k malíři a skončil tam jako model. Také jsem s ním byl
v domě, který patřil velmi bohatému muži, vedoucímu menšiny Li. Záhy
jsem zjistil, že sedím na nejvýznamnějším místě, přímo proti němu.
Brzo jsem poznal proč. Chtěl zkusit moje možnosti v popíjení alkoholu.
Neustále mi doléval sklenici silným vínem z léčivých rostlin, srnčích
parohů a mořských koníků, a byl se mnou velmi spokojen. Říkal, že kdyby
ještě mohl vyzkoušet mé schopnosti lovce, představil by mne překrásné Li
dívce, abych si ji mohl vzít za ženu. Později jsem zjistil, že mluvil zcela
vážně a já musel spoléhat na své schopnosti se z této situace vymluvit.
Každopádně každý tu byl ke mně velice milý a vždycky se mě ptali, kdy
se zas vrátím. Kéž bych na to dokázal odpovědět. Dva měsíce na ostrově
Hainan mi daly neocenitelné poučení a naplnění. Se všemi čaji a
dobrotami, co jsem si odtud přivezl, zůstane Čína v mém těle i duši na
velmi, velmi dlouhou dobu.
Howard Rokofsky
