„Žádný podnik nevyroste k velikosti, pokud si nevynalezne způsob, jak měniti nádeníky v ředitele.“
Tomáš Baťa (1876–1932)

Existují lidé, kteří si uvědomují tragickou situaci českého školství

S Janem Mühlfeitem se potkáváme na Memoriálu Tomáše Bati – Fun & Fit Day 2013 Kanadské obchodní komory v České republice.
Honzo, otec Tomáše Bati ml., jehož si tu připomínáme, investoval i v dobách, kdy ostatní šetřili. V době hospodářské krize investoval peníze získané totálním výprodejem, a díky tomu držel a vytvářel pracovní místa a hodnoty. Měnil nádeníky v ředitele. Mně se zdá, že u nás probíhá opačný proces. Teď se v Česku šetří, ať to stojí, co to stojí, a peníze, místo toho, aby byly investovány do rozvoje hospodářství, slouží jen k udržování perpetua mobile zadlužení státu v chodu.
Když se podíváme, jak dnes vypadá Evropa, ale i Česko, vidíme, že potřeba bojovat proti dluhu se stala politickou nemocí. Potřeba rozvíjet hospodářství se odsunula kamsi na vedlejší kolej. Proto HDP v Evropě neroste nebo je pod jedním procentem. Šetření se stalo novým náboženstvím. Minulý týden vyvolal rozruch ani ne třicetiletý student Ph.D., když prohlásil za nesmysl studii známého Kennetha Rogoffa, o kterou se opírají všichni politici tady i v Evropě a která tvrdí, že pokud dluh překročí 90 % HDP, ekonomika nemůže růst. Světoví politici začínají obracet. A ti čeští, kteří to zjistili zhruba tři dny poté, co se zpráva objevila na CNN, je následují. V České republice stát zcela potlačil spotřebu domácností tím, že je vláda už dva nebo tři roky straší, jak moc je třeba bojovat s dluhem. Souhlasím s vyrovnaným rozpočtem, ale každá mince má i druhou stranu. Je potřeba rozvíjet hospodářství. Hlavně produktivitou práce. V Evropě produktivita práce roste velice málo, v řadě zemí vůbec. Evropa je poměrně sofistikovanou ekonomikou. K tomu, aby rostla produktivita práce, se musí velmi výrazně zlepšit dovednosti lidí ve výrobním procesu. To vyžaduje zlepšit školní a vůbec vzdělávací proces. Uvedu příklad. Česká republika byla v roce 1995 v žebříčku OECD (Organisation for Economic Co-operation and Development), který srovnává vzdělanost studentů v matematice, ve čtení a ve vlastivědě, na sedmém místě. V devadesátých letech jsme bývali druzí. Dnes jsme sedmadvacátí, a v každém další ročníku srovnání OECD se Česko dál propadá. Třetina českých studentů vůbec nerozumí textu – tomu, co čte. To je jedna z věcí, na kterou se investor zaměřuje. Česká ekonomika je malá, proto musí být otevřená. Postavená na zručné, kreativní, vzdělané a flexibilní pracovní síle. „Postup“ v rámci žebříčku vzdělanostní úrovně OECD je velmi špatná zpráva, neboť za pět sedm let už v Česku nebude kvalitní pracovní síla.

Vyvstává otázka, kdo bude tuto republiku živit? A vlastně, kdo ji živí teď?
Funguje to setrvačností. Co Česko, Polsko a Slovensko „drží na nohách“, je německé hospodářství, které jako jedno z mála provedlo reindustrializaci. Vzali svá tradičně silná odvětví, automobilový průmysl, strojírenství, výrobu atd. a aplikovali na ně nové podnikové systémy. A hlavně nové technologie. Takže dnes má v sobě třeba nový Mercedes, který je tu v rámci dnešní akce Kanadské obchodní komory prezentován, šestnáct plně funkčních počítačů. Šedesát procent výrobních nákladů vozu tvoří software. A protože jsou na německou ekonomiku navázány okolní země, daří se nám docela dobře. To ale neplatí pro jižní Evropu nebo pro Velkou Británii, která hodně vsadila na finanční služby, a průmysl tam dnes už téměř žádný není. Nyní se tam stát snaží průmysl vrátit, ale to je nesmírně těžké. Dokud se nezlepší dovednosti lidí – tedy vzdělávací systém, bude Evropa na sestupné spirále. Obzvlášť naše území – Česko, Maďarsko, Slovensko, Polsko, které byly mezi roky 2000 až 2007 miláčky investorů. Teď to už není pravda. I díky tomu, jak vzdělaná či nevzdělaná pracovní síla a jaký vzdělávací systém tady je. Zóna investování se přesunula do Asie. Asijci se vzdělávání věnují! Jižní Korea před dvaceti lety nebyla ani mezi dvaceti nejlepšími zeměmi co do konkurenceschop­nosti. Dnes jsou v žebříčku OECD nejlepší na světě. Mají značky jako Samsung, Hyundai a další, které patří do světové špičky. Jihokorejci přetavili investice do vzdělávání v kvalitu ekonomiky a v konkurences­chopnost. Asie tak už nenabízí jen levnou pracovní sílu, ale začíná stále víc soupeřit kvalitou. A to je pro Evropu ohromná výzva. Bohužel, zatím na ni moc nereagujeme. Mně se zdá, že se vývoj poslední tři roky zabrzdil hlavně frenetickou snahou omezit dluh a zachránit euro, což je dobré úsilí, ale není to to hlavní. Nikdo se totiž nezabývá tím, co by Evropa měla dělat za pět až deset let.

To je možná rozdíl mezi tržní a plánovitou ekonomikou. V té plánovité byly peníze, ale nebylo zboží, v té současné je spousta zboží, ale nedostává se peněz k jeho nákupu. To, co hýbe světovou ekonomikou, je kupní síla. Aby bylo za co produkovat, je třeba tržit peníze. Cestovní ruch je oblastí, která směruje kupní sílu tam, kam si to ty které ekonomické systémy, resp. země, zaslouží.
Mé názory na strategii cestovního ruchu znáte. Rozvoj středních příjmových vrstev v zemích jako Čína nebo země ASEAN, ale konec konců i v Ruské federaci, je ohromný. Tito lidé rádi cestují a přitom utrácejí peníze. Před třemi roky jsme spolu tuto diskusi vedli v televizi (viz www.e-vsudybyl.cz, článek: „Rendez-vous ČT 24“). Řekl jsem tam, že Česko má pro oblast cestovního ruchu a vůbec státní propagace a marketingu velmi špatnou strategii. A že i země, které jsou na tom ekonomicky daleko hůř, jako například Makedonie, Albánie, vídám ve Financial Times, ve Wall Street Journalu či v Economistu daleko častěji než Českou republiku. Pokud už se Česko v těchto médiích objeví, je to v souvislosti s korupcí nebo s politickými problémy, s nimiž se potýká.

Hlavní téma tohoto vydání Všudybylu je lázeňství. I ono má souvislost s ekonomikou. Mimo jiné tím, že snižuje spotřebu léků, počet návštěv pacientů u lékařů a objem hospitalizací v nemocnicích, že navrací lidi mezi práceschopnou či soběstačnou populaci. V Česku je ale trestáno. Kdoví, zdali jen z hlouposti, nebo ze zištnosti. Nicméně, co se týče lázeňství, návštěvnost lázní, a tedy koncentrace kupní síly na jejich území, je dána jejich proslulostí. Tím, kdo slavný se tam narodil či pobýval, co tam vzniklo světoznámého. Jedním z takových lázeňských sídel je i jedno z nejzadluženějších měst České republiky – Jáchymov. Byť tam započal atomový věk a ještě před tím se odtamtud na své vítězné tažení světem vydal americký dolar. Pochybuji, že v civilizovaném světě existuje někdo, kdo nezná dolar, avšak nepochybuji, že v celosvětovém měřítku má jen málokdo ponětí, že existuje nějaké Česko, natož Jáchymov.
Takových příkladů, s nimiž by se dalo marketingově pracovat, je řada. Dám jen poslední šílený příklad. Minulý týden jsem byl v Americe, kde si nás pletou s Čečenskem. Samozřejmě, že je to i tím, že zeměpis tam není silnou stránkou. Na druhou stranu, kdyby Česko dělalo trošku slušnou státní propagaci, marketing a zahraniční politiku, tak by se takové věci nestávaly.
I přes to, co jsem řekl, nejsem pesimista. Existují totiž lidé, jako ministr školství pan Fiala nebo stínový ministr školství pan Chládek, kteří si tragickou situaci českého školství uvědomují. Bude záležet na politickém konsenzu, jestli se finanční prostředky vloží do vzdělávání, do toho, co by Česká republika měla dělat. „Ten vlak“ jede hodně rychle, ale na teritoriích, odkud přichází šedesát až sedmdesát procent hospodářského růstu, tzn. v Asii a Latinské Americe, má Česká republika pořád velice dobré jméno. Na tom se dá určitě stavět. Avšak musíme mít vzdělané a zručné obyvatelstvo. To je potřeba neustále vysvětlovat, a v tom spatřuji roli prezidenta, vlády atd., aby s veřejností v tomto směru pracovali. A ne jenom strašili, že se musí snižovat dluh.