Evropan to musí brát tak, že jsou místa, kam nemůže

Rozhovor s předsedou představenstva společnosti Sněžka, výrobní družstvo Náchod, Ing. Miloslavem Čermákem jsem začal připomenutím slavnostního otevření nového objektu jejich dceřiné společnosti Autotex ve Snině, jehož se spolu s ním a výkonným ředitelem Autotexu Matušem Lojanem zhostil primátor Sniny Štefan Milovčík.
Ve Snině jsme začali podnikat před deseti lety v pronajatých prostorách v areálu bývalé obuvnické fabriky Jas, po jejímž uzavření zůstala ve Snině a okolí spousta šikovných kvalifikovaných lidí bez práce. Jenomže celých deset let se řešilo, čí areál bude. Jeho majitel ho permanentně prodával. Je to však tak obrovský komplex, že jen jeho základní údržba by nás stála obrovské peníze. Před rokem jsme se proto rozhodli koupit ve Snině jiný objekt. Tři čtvrtiny jsme zbourali a zbudovali novou fabriku. Stavba trvala něco přes rok a letos 13. září se slavnostně stříhala páska. Městská rada Sniny nám vyšla vstříc, když jsme potřebovali dokoupit zbytek pozemku. Přímo před naší továrnou nám zřídili autobusovou zastávku a mateřská škola je hned vedle.

Proč jste volili Slovensko?
V Česku neprodukujeme žádné nové lidi, kteří by ovládali řemeslo – české odborné školství je zdevastované. Proto jsme se rozhodli jít vyrábět do ciziny. Paradoxně to nikomu z české vlády nevadí. Je jim jedno, kde české firmy budou platit daně. Dnes v Autotexu zaměstnáváme na sto sedmdesát lidí a do konce roku 2017 budeme tento stav navyšovat o dalších čtyřicet pracovníků. Zatím jedeme na jednu směnu, takže v rezervě je druhá. Navíc se na Slovensku mění legislativa, bude jednoduší tam dovézt pracovní sílu. Sněžka Náchod dlouhodobě spolupracuje s odborným učilištěm v Ivano-Frankovsku, které skýtá obrovský potenciál vyučených šiček. Dnes naše fabriky v Česku brzdí deficit lidských zdrojů. Kdybychom měli lidi na práci, mohli bychom brát daleko víc zakázek. Jenže náš stát brzdí přístup kvalifikované pracovní síly na český trh práce, takže i proto Slovensko.

V těchto dnech ses vrátil z Barcelony.
Byl jsem tam těsně před referendem, takže jsem zažil tamní vzepětí pro odtržení Katalánska od zbytku Španělska. Každou chvíli se tam demonstruje. Katalánsko vytváří jedenadvacet procent hrubého národního produktu Španělského království a Katalánci mají pocit, že na zbytek Španělska doplácejí, jelikož je to jeho nejprůmyslovější oblast a vždycky tam byla silná levice. Dovedu si představit, v co to může přerůst. Krajním řešením může být až občanská válka.

No, raději povídej o Jihoafrické republice. Kvůli tomu sem za tebou do Náchoda přijel.
Co se týče přírody, je to krásná, zajímavá země. Sledoval jsem ji od dob, kdy se v médiích apartheid skloňoval ve všech pádech. Ten padl, když propustili Nelsona Mandelu. Byl jsem překvapený Kapským Městem. To nemá s Afrikou nic společného. Krásné velké město. JAR ale dneska řeší stejný problém jako západní Evropa. Plní ji migranti z cizích afrických států. Například ze Zimbabwe. Tam, kde vyhnali a vyvraždili bělošské farmáře, dnes nemají co jíst. Inflace je i miliony procent. Také v Jihoafrické republice jsem měl pocit, že sofistikovanější práci vykonávají hlavně běloši. Afričané, kteří pamatují apartheid, si uvědomují, že aby země dobře fungovala, bělochy potřebují. Ti mladí, ti by je ale nejradši vypověděli ze země. Evropan to v JAR musí brát tak, že jsou místa, kam nemůže. A to i v Kapském Městě, kde nás přepadli. Místní mi tvrdili: „To tady nebylo, to až migranti…“ A to jsem nebyl v Johannesburgu, kde je to prý ještě drsnější. Pak jsme přeletěli z Port Elizabeth do Durbanu a druhou půlku jihoafrického pobytu pobývali v Zululandu a jeli do Lesotha.
Kde bydlí běloši, jsou obydlí a pozemky chráněny důkladnými ploty. Když jsem se v Thula Thula jednoho z nich ptal proč, odpověděl: „Mám tu malé safari, na které přijíždějí turisté, a to je moje živobytí. Místní pytláci vědí, že tu mám spoustu zvěře, a nejradši by ji vystříleli. Proto ty ploty, aby mi tu nedělali neplechu.“

V jižní Africe se dlouho bojovalo.
Ano, byli jsme se podívat i na bitevních polích. Od okamžiku, kdy do jižní Afriky přišli Britové, tak se tam permanentně válčilo. Ať to byli Evropané s domorodci, nebo místní kmeny mezi sebou, nebo búrské války. Život v domorodých vesnicích dirigovaly a jejich chod zajišťovaly ženy. Chlapi pouze lovili a válčili. A tak když Holanďané v polovině sedmnáctého století přišli do jižní Afriky, rychle zjistili, že nejsou na práci, a importovali tam pracovní sílu z Asie, Indie a Malajsie. Proto jsou v Kapském Městě muslimské kolonie a v Durbanu největší soustředění Indů z celé Afriky. Jediná bitva, která se v Jihoafrické republice slaví, je bitva u Isandhlwany z roku 1878. Náčelník Chakazú tehdy sjednotil zuluské bojovníky, kteří do té doby válčili mezi sebou. V bitvě u Isandhlwany pak pětadvacet tisíc Zuluů zmasakrovalo armádu dvanácti set Britů. Poté Zuluové odtáhli o kousek vedle do Rorkest Drift, kde svůj zásobovací tábor hájila asi stovka Britů. Tam bitvu prohráli a odtáhli. Tak tam jsme se taky byli podívat.

Co něco pozitivního?
Velice příjemně mne překvapil soukromý přírodní park Thula Thula. Vyšla o něm krásná knížka Můj život se slony, v níž jeho původní majitel popisuje, jak ho budoval. Když se dozvěděl, že je v té části Zulu stádo sedmi slonů určených na odstřel, protože údajně zdivočeli, tak si usmyslel, že je zachrání. Podařilo se mu je odkoupit. Byl to člověk, který měl nejen peníze, ale hlavně zápal. V knize popisuje, jaké s tím měl obrovské těžkosti. Při cestě do Evropy se před desítkami let v Londýně seznámil s Pařížankou, se kterou se pak oženil. Teď už je čtyři roky po smrti a ona tam dál žije. Pokračuje v tom, co její manžel začal. Když se dozvěděla, že tam je hrstka Čechů, přišla se s námi seznámit a podepsala nám manželovu knihu. Safari tam probíhají výrazně jinak než v národních parcích, jako je například Krugerův. Potkali jsme se s lidmi, kteří tvrdili, že za týden v Krugeru neviděli tolik zvířat jako v Thula Thula během dvou dní. Thula Thula rozhodně není malý dvoreček. Má rozlohu velkého okresu, ale jeho strážci mají přehled, kde se která zvěř aktuálně nachází. A můžete si vybrat, jak se tam ubytujete. Zda v hotelu, nebo ve stanu. Když jsem program cesty připravoval, chtěl jsem zažít buš v noci. Poté, co naše partnerky zjistily, že jsem zařídil ubytování ve stanech, bylo pozdvižení, přestože to v podstatě byly kompletně (včetně WC a koupelen) vybavené pětihvězdičkové hotelové pokoje. Pouze stěny a stropy měly plátěné. První noc ještě dobrá, ale druhá… všechno řvalo. Hyeny, sloni… Nikdo z nás nespal. Zkrátka pocítili jsme na vlastní kůži, jak v noci dýchá buš.

• www.snezka-na.cz