Evropa, aneb jednota v různosti 6
01. 12. 2014
Lotyšští střelci
Vždy, když vidím v Evropském parlamentu Alfredse Rubikse, žertem
se ho ptám: „Nu, kak lotyšskije strelki?“ A Alfreds vždy
s úsměvem odpovídá: „Lotyšskije strelki stojat tvjordo na svojich
postach!“ Byli první oporou revoluce. Jejich loajalita k sovětské moci
byla příslovečná. Bolševici dali pobaltským republikách v roce
1918 samostatnost, kterou Stalin zrušil v době Hitlerova
nástupu po sovětsko-německém paktu v roce 1940. Mezi válkami bylo
v Lotyšsku k sovětské moci hodně sympatií. Po spojení se Sovětským
svazem ale přišly nepříjemné a zbytečné represe. Pobaltí pak obsadila
při napadení Sovětského svazu nacistická armáda a například v Kuronsku
se držela až do 9. května 1945.
Lotyšské národní obrození mělo ten problém, že Riga,
přirozené centrum země, byla výrazně německé město. Jako taková byla
i největším městem švédské říše. Vyšlo tu první vydání
Kantovy Kritiky čistého rozumu,
Herderových Idejí, Wagner tu prchal na
loďce před věřiteli… V dějinách německé kultury hrála Riga velkou
roli. Ale lotyšské národní obrození, byť se zpožděním a potížemi, si
dokázalo vynutit korekce národnostních poměrů. Za dob Ruské říše
začali do lotyšských území pronikat Rusové a ruština se stala postupně
druhým jazykem země, zejména pak za sovětských dob.
Lotyši jsou ovšem na svou identitu hrdí. Každý rok o tom svědčí svátek
svatého Janise v půli června, který slaví Lotyši po
celém světě. Teď je ovšem radost z obnovené samostatnosti zkalena hlavně
tím, že ubylo pracovních příležitostí a statisíce Lotyšů se
vystěhovaly do zahraničí. V zemi se nic nevyrábí a mladí lidé utíkají.
Alfreds Rubiks mi s hořkostí sdělil, že lidské ztráty jsou nyní
větší než za druhé světové války. Kdo ví, kolik má dnes Lotyšsko
obyvatel! Skutečná čísla vlastně nejsou známa. A zejména je postižen
venkov. Protiruské výpady nové moci zkomplikovaly vztahy s Ruskem. Ropovod
do města Venspils stojí bez užitku a železnice ho nahradit nemůže. Jsou
i jiné náměty, například spolupráce s Kazachy, kteří usilují
o vybudování svého obilného terminálu pro Evropskou unii. Lotyšsko má
s Českou republikou společný rys: neodpovědnost nové elity ve vztahu
k osudu národa.
A tak politický vězeň Alfreds Rubiks kráčí v každých volbách
od úspěchu k úspěchu. V Rize má jeho socialistická koalice
nadpoloviční většinu. O svých osudech vydal knihu, k níž jsem měl tu
čest napsat předmluvu. Tento nenápadný a skromný člověk budí důvěru
lidí. Nezapomněli, co jako starosta Rigy vykonal. Prokazuje, že i politik
může uplatňovat vliv tím, že je morálním vzorem a že z něj
vyzařuje dobro.
Sanskrt Evropy?
Velký francouzský jazykovědec Baudouin de Courtenay se do
litevštiny zamiloval tak, že ji pro její archaičnost přirovnával
k sanskrtu. A vskutku, dnešní Litevci si ze svého jazyka udělali
svatostánek. Jsou na něj mimořádně hrdí. Prožívají jedno z posledních
národních obrození v Evropě. Organizují úžasné folkloristické
festivaly. Už za sovětských dob velkoryse opravovali historické památky.
Nyní měli možnost předsedat Evropské unii. Jejich jazyku až na pár slov a
frází nerozumím, takže jsem se v Evropském parlamentu ocitl v pro mě
nezvyklé situaci a musel jsem se spoléhat na tlumočníky.
Litevci ovšem nejsou mezi státními národy Evropy žádnými nováčky. Už
od 13. století měli národní stát. Litevský král Mindowe je
považován za zakladatelskou osobnost. Litevci táhli roku 1380 proti Moskvě,
kontrolovali rozsáhlá území východní Evropy. Jejich stát byl ale
kulturně spojen spíše s etnikem, jež dnes nazýváme Bělorusy. Litevec
Jagiello se dostal na polský trůn. Litevci výrazně pomohli
k porážce Řádu německých rytířů u Grünwaldu a ve vztazích obou
států se polský vliv prosadil natolik, že se litevská šlechta popolštila.
Nakonec byla ustavena Lublinská unie obou zemí (1569) a tak to trvalo do
samého konce. Kdo by neznal Janusze Radziwiłła z Sienkiewiczova
románu Potopa, který sní o ovládnutí Litvy?
Sienkiewicz z něj ovšem udělal padoucha, protože byl
kalvinista.
Pro nás je až překvapivé, do jaké míry bylo pro malé evropské národy,
Litevce nevyjímaje, české národní obrození vzorem. Litevci se sice domohli
národního státu, ale Vilnius se stal polským Wilnem a hlavním městem
Kaunas (Kowno). Přístup k moři si Litva zjednala anexí Klaip?dy (Memelu),
[PZ1][JK2]jmenované v textu německé hymny od Hoffmanna von
Fallersleben. V roce 1940 Litvu obsadili Sověti, kteří tak zapomněli
na své sliby z roku 1918. Po napadení SSSR obsadili tato území Němci a
často se oháněli tím, že to či ono město patřilo k hanze. Smutné je,
že v Litvě čas od času vzplanou fašistické reminiscence.
Ale Litva mne zajímá i jinak. My Češi s ní máme bezproblémové a
ekonomicky výhodné styky a je dokladem, jak se mýlí ti, kteří bezdůvodně
tlačí členské státy Evropské unie k uzavření jaderných elektráren. Po
ukončení činnosti Ignalinny vzrostly energetické problémy
tohoto malého státu a místní ceny energií. Evropská unie dotlačila Litvu
k závislosti na Ruské federaci, protože ruský plyn se stal jedinou
možností, jak výpadek nahradit. Politikové by měli vždy vážit důsledky
svých činů. Poučení i pro Česko.
Polské šavle
Prý zachránily Evropu, tvrdil Henryk Sienkiewicz. Před kým? Před
Turky? Ano, Jan III. Sobieski byl se svým vojskem u Vídně, ale
útok vedl arcivévoda Karel Lotrinský. Vůči Turecku vedlo Polsko
politiku velmi opatrnou, zejména poté, kdy byl Żólkiewski tvrdě
poražen osmanskou armádou. Turecké břímě nesli hlavně Češi, kteří
o tom moc nemluví. Každý čtvrtý muž sloužil ve vojsku, 75 procent
všech výdajů na boj s tureckou armádou platily české země. Ostatně
vídeňské posádce velel Kaplíř ze Sulevic. Ale Češi z toho
žádný národní mýtus nevytvořili. Poláci ano. Stejně odlišně, než
reálně probíhala, vylíčil Sienkiewicz švédsko-polskou válku.
Švédům vzal z ruky otěže až vstup Dánska do války proti severnímu
sousedu, v níž Dánové nakonec přišli o kontrolu nad ?resundem a
o území Sk?ne.
K národnímu mýtu patří i bitva u Varšavy v roce 1920, kdy Poláci pro
změnu zachránili Evropu před sovětskými bolševiky. Je pravda, že
mobilizace proti „Moskalům“ byla tehdy opravdu celonárodní. Polsko
získalo prestiž, na kterou za léta ponižování od trojího dělení Polska
čekalo. Češi s Poláky cítili a česká mládež doby obrození s polským
zápasem za samostatnost sympatizovala. Generace Máchova, generace
revolučních demokratů polskými tématy žily. Polská literatura byla čtena
a promýšlena. Češi měli rádi Adama Mickiewicze, i když si
o jeho polském mesianismu mysleli své. K pochopení rozdílů historického
profilu a kolektivní mentality Čechů a Poláků hodně přispěl významný
brněnský historik Milan Hübl.
Češi nemají nic proti tomu, že Poláci jsou díky vklínění mezi
pravoslavné Rusy a luteránské Prusy vášnivými katolíky, ale sami takto
profilovaný katolicismus nepřijímají. Češi vyznávají sekulární hodnoty
a občanskou společnost. Ale původní tendence
Solidarnośći, v níž šlo o dělnickou samosprávu
v závodech a demokracii všedního dne, si u nás získala sympatie.
V současné době je Polsko zemí, kde probíhají zajímavé diskuse
o minulosti i přítomnosti. Pro mne je překvapivým fenoménem, že ze
všech dekád poválečné historie dnes vypadá nejlépe ta Gierkova.
Edward Gierek sám vydal knihu Przerwana dekada, jejíž
název se nemusí překládat. Za jeho doby vzniklo 560 nových závodů,
investovalo se do bytů, do infrastruktury, do vědy a kultury. Věda a kultura
byly tehdy něčím, co mohly Polsku závidět i bohatší společnosti.
Častokrát se o tom bavím s kolegou z Evropského parlamentu, synem
bývalého polského předáka. Profesor Adam Gierek je špičkový
odborník na technologie a materiály a odvádí skvělou práci ve výboru pro
průmysl, výzkum a energetiku.
U Poláků vystupuje do popředí nejen jejich národní hrdost a vztah
k vlastní historii, láska ke koním a jejich soudržnost. Velmi mi imponuje
jejich odolnost vůči katastrofám, a to i tehdy, přispěli-li k nim taky
trochu sami. Jejich tvrdý a nekompromisní boj s nacisty je hodnota, kterou
začíná sjednocená Evropa poznávat a vážit si jí. Po potlačení
varšavského povstání okupanti polské hlavní město zcela zničili. Poláci
tuto destrukci vymazali tím, že starou Varšavu obnovili podle historických
plánů. Tato obnova má symbolický význam. Poláci ukázali celému světu,
že zlo sice může vítězit, ale nikoli definitivně.
Lucemburský labyrint
Lidé mého pokolení poslouchali Radio Luxembourg, tzv.
„Laxík“. Dnes je to pryč. Západní populární hudbu chrlí všechny
stanice. Lucembursko je také přítomno v českém historickém vědomí jako
země, odkud pocházela jedna česká vládnoucí dynastie. Ostatně, otec
Karla IV. Jan je pohřben v Lucemburku a Lucemburčané ho nazývají*
Jang de Blannen (Jan Slepý). V roce 2010 byla v Praze v domě
U Kamenného zvonu výstava „Královský sňatek“ k 700. výročí
nástupu lucemburské dynastie na český trůn. Pozoruhodné na Lucembursku
není jen to, že mělo nejdéle sloužícího premiéra (Jeana-Clauda
Junckera), že mělo a má vysoce fungující a prosperující ekonomiku a
tolerantní politickou kulturu, která tuto zemi otevřela imigrantům (nejvíce
z Portugalska), ale Lucembursko je i složitý jazykový rébus. Lidé mezi
sebou mluví alamanským dialektem němčiny, který pokládají za samostatnou
řeč – lucemburštinu (letzeburgisch). Říkají: „mir
schwätze letzeburgisch“ (mluvíme lucembursky). V církvi se neprosadil
žádný jiný jazyk než němčina, ale v politickém životě vládne
francouzština, která byla oficiálně zavedena jako úřední řeč v roce
1841. V parlamentu se rozpravy vedou v lucemburštině, ale protokoly
o jednáních jsou francouzsky. Všichni Lucemburčané sice umí německy, ale
na veřejnosti se mluví německy zřídka, třeba když se jedná s německou
delegací. Takže úřední jazyky jsou jaksi tři, ale vědomí národní
identity je jasné. Mohli se o tom přesvědčit nacisté, když obsadili
velkovévodství, udělali sčítání a dotazovali se na jazyk a národnost.
Až na drobné výjimky odpověď obyvatel této malé země byla jasná: jazyk
lucemburský, národnost lucemburská.
Lucemburk je také jedním z měst Evropské unie. Evropský parlament tu má
své hospodářské struktury. Občas se tu konají konference. Statut
evropského města si Lucemburk žárlivě střeží. *Jean-Claude Juncker
byl respektovaný politik a vedl skupinu Evropské unie pro euro. Lucembursko je
zemí, která evropskou myšlenku podporuje a v přepočtu na obyvatele
přispívá do evropské pokladny nejvíc. Umí svou pozici přetavit ve vliv,
který by mimo Evropskou unii nikdy získat nemohlo. Je to lekce
i pro Česko?
Smutná neděle
Mám rád maďarskou kulturu. Chodil jsem v minulosti v Praze do Maďarského
kulturního střediska, kupoval knihy a desky. Pak jsem si zvykl jezdit do
Budapešti. Maďarská kultura je moc zajímavá. I filozofie, pokračování
Lukácsovy školy, i když už od roku 1971 nebyl mezi živými.
V roce 1985 jsem se vydal na konferenci ke stému výročí György
Lukácse. Seděl jsem po ní v jeho bytě mezi hvězdami
lukácsovského bádání a Frank Benseler, vydavatel spisu
K ontologii společenského bytí, vyprávěl, jak se poprvé
setkal s Mistrem. Lukács se ho najednou zeptal: „A Franku, která z mých
knih vás přivedla k mé filozofii?“ Benseler odpověděl, že
monografie Goethe a jeho doba. Lukács se prý otočil
k manželce a řekl: „Vidíš, Gertrudo, i špatná kniha může mít
pozitivní výsledek!“ Mnohokrát jsem si tu scénu přehrál v mysli. Jaká
absence pocitu sebedůležitosti u skutečného mistra filozofické kultury!
Lukács se vždy snažil ukázat, že jsou alternativy, že není jen
buď, anebo. Když ho zatýkal sovětský poručík (Lukács byl
členem vlády Imre Nagye), požádal filozofa, aby mu odevzdal zbraň.
Lukács sáhl do kapsy a podal mu plnicí pero. Maďarské úsloví
říká: „a szó is a fegyver“ (slovo je také zbraň).
Teď už tak často v Budapešti nebývám. Lukácsova škola, kde bylo hodně
lidí židovského původu, je rozprášena. Tu a tam zaregistruji, že někdo
z tohoto okruhu funguje. Třeba Miklós Almási, který vydal
„Malou knihu o Hegelovi“. Vycházejí spisy Ference
Fehéra, například skvělá kniha o Dostojevském jako
básníkovi krize. Ale Fehér je také po smrti. Nádherné filmy
Istvána Szabóa (trilogie Mefisto, Plukovník Redl,
Hanussen) jsou minulostí. Vybavuje se mi píseň Smutná
neděle (Szomorú vasárnap), jediný skutečný hit, který napsal
Dezső Rezső. Je to tak úžasně sugestivní píseň o nešťastné
lásce, že byla za Horthyho zakázaná, protože se prý při ní
řada důstojníků zastřelila a Horthy nechtěl decimovat
důstojnický sbor. Z tradičních restaurací, kam chodili maďarští
intelektuálové, jsou teď provozovny McDonalds. Jen cukrárna
Gerbaud vzdoruje a připomíná doby, kdy se tam scházeli
lidé ze slavného okruhu Nyugat (Západ), jako
Bartók nebo Ady.
Miloslav Ransdorf
[PZ1]Kdo? Litva? Pak:
Přístup k moři si Litva zjednala anexí Klaip?dy
[JK2R1]
