Evropa aneb jednota v různosti 5
27. 10. 2014
Aby sa prebralo
Český filozof Karel Kosík se kdysi vyslovil, že česká otázka má
smysl jako otázka světová a praktickou prověrkou toho je slovenská otázka.
To jsme jaksi nezvládli a nutno říci, že jsme na to nebyli sami. Obě
politické reprezentace selhaly a výsledkem jsou, navzdory přání občanů,
dva samostatné státy. Je to realita, se kterou se musí počítat, a buďme
rádi, že vztahy obou národů jsou nadstandardně dobré. Slušelo by se, aby
přítomnost slovenské kultury v českém prostředí byla stejná jako
zastoupení té české na Slovensku.
Platformou pro spolupráci obou států se staly i Evropská unie a Evropský
parlament. Kdykoliv je ohrožen zájem jednoho z partnerů bývalé federace,
ten druhý jej podporuje. My Češi jsme to opakovaně demonstrovali při
atacích maďarských nacionalistů. Čeští turisté se vrací na Slovensko,
protože je jim tam dobře. Na tom nemění nic ani zavedení eura, které
pobyty a nákupy zdražilo. Blízkost kultury, blízkost jazyka, společné
prožitky a hodnoty. I na dědictví společného státu jsou dnes oba národy
schopny dívat se střízlivě.
Třeba taková drobnost: Jarošova Tisícročná
včela. Skvělý román, který byl zfilmován, a je to možná
nejlepší slovenský film všech dob. Juraj Jakubisko podal portrét
slovenské duše, angažoval ale řadu umělců z českého prostředí.
Výsledek je skvostný a přál bych si, aby tento velký režisér na tuto
zkušenost někdy zase navázal. Jeho Alžběta Báthoryová
byla spíše zklamáním. Anebo slovenský režisér Martin Hollý,
který natočil vynikající český film Signum Laris
v hlavní úloze se slovenským hercem Vladem Müllerem. Dal mu tím
životní roli. Sugestivní film o tajemstvích zneužívání moci a
ovládání lidí, při němž běží mráz po zádech. Tyto společné
projekty by měly spíše narůstat. Je třeba, aby soužití kultur a lidí,
úsilí o společnou tvorbu přetrvalo.
V čem si ale od Slováků můžeme vzít příklad, to je přístup, s jakým
se vyrovnali s dědictvím po Vladimíru Mečiarovi. Jeden z ničitelů
federace a demagog propastných rozměrů, jehož se bálo celé Slovensko, je
definitivně pryč. V posledních volbách dostal tak málo hlasů, že on
i jeho HZDS jsou pro zasmání. Železný Vlado zkorodoval díky odmítnutí
lidí. Vrátím se k názvu glosy: „Aby sa prebralo“. V druhé sloce
slovenské hymny se praví: „To Slovensko naše posiaľ tvrdo spalo, ale
blesky hromu vzbudzujú ho k tomu, aby sa prebralo.“ V něčem to Slováci
už dokázali.
Udržím se!
To je heslo státního znaku Nizozemska. Je tam napsáno francouzsky (Je
maintiendrai!) a je spojeno s oranžistickým rodem, který poznamenal osud
nizozemské revoluce. Lidé si spíše pamatují Viléma Oranžského,
kterého katolický fanatik zavraždil v Delftu (navštívil jsem to místo a
vybavil si jeho zápas proti tehdejší první velmoci Evropy se zázemím
v koloniální říši), ale mne zajímá pro tuto chvíli nikoli Vilém
Mlčenlivý (Willem de Zwijger), nýbrž jiný muž, Vilém III.
Byl rok 1672, který Nizozemci nazývají rokem katastrof. Padl režim de
Wittů, kteří sázeli na obchodníky a byli stoupenci arminiánské verze
kalvinismu. K nim měl blízko i Komenský, jenž byl ale již dva
roky po smrti.
Převrat vynesl k moci oranžisty. Stadhouderem, tedy místodržitelem se stal
Vilém III. Byl to muž nezlomné vůle. Jeho heslem bylo „ke
svému podnikání nepotřebuji naději a k vytrvalosti nepotřebuji
úspěch“. A svou železnou vůli potřeboval jako sůl. Roku
1672 se rozhodla napadnout úspěšné a bohatnoucí Nizozemsko Francie, kde se
už zcela zmocnil kontroly státní moci Ludvík XIV. Do Nizozemska
poslal svého nejlepšího maršála, Turenna, a s ním 176 tisíc
mužů. Tato velká armáda se valila do nížinné země jako lavina.
Vilém III. měl jen 20 tisíc vojáků, a tak ustupoval. Co měl
dělat, když měl jen devítinu sil nepřítele? Ale ustoupil tak, že
francouzská armáda byla na dosah hrází, které přičinliví a pilní
Nizozemci budovali po staletí.
Protože šlo o svobodu země, Vilém III. nelitoval vynaložené
práce a nechal hráze protrhnout. Vetřelce utopil jako krysy. Amsterdam se
změnil v ostrov a ten dokázalo nizozemské námořnictvo, tehdy nejlepší a
nejsilnější v Evropě, uhájit.
Vilém III. pak vyjednával a díky anglickým protestantům oddělil
roku 1674 Angličany od Ludvíka XIV. Manévroval nejen na
válčištích, ale i na diplomatické frontě: získal spojence v Německu,
využil i soupeření Habsburků a Bourbonů. Jeho tvrdošíjnost a
neústupnost slavila triumf. V roce 1697 nadiktoval Francouzům, kteří se
ocitli v izolaci, mír. Po slavné revoluci se stal roku 1689 anglickým
králem a obě protestantské země žily od té doby v míru. Tak skončil
zápas, který zpočátku vypadal beznadějně a který naplnil oranžistické
heslo „udržím se!“
To vše si vybavím, když vidím hráze v Nizozemsku, které střeží
bezpečí vesnic a měst. V roce 1953 se protrhly a zahynulo dva tisíce
lidí. Ale Nizozemci je postavili znovu a ve vysoušení
Ijselmeer nepovolili. Jsou schopní každý rok vyrvat moři
půdu, kterou využijí pro své zemědělce. Novinkou jsou i plovoucí domy,
které, stoupne-li voda, zdvihnou se také. Nizozemci se rvou s mořem po
staletí. Jejich houževnatost a odolnost to jen posílilo.
Tradice a modernost
Estonsko bývá chváleno, jak je rozpočtově odpovědné, a tudíž mohlo
rychle zavést euro. Jenže to má jednu vadu na kráse, a to sociální poměry
v Estonsku. Jak zpíval Karel Kryl o nás Češích, Estonci „ryjou
držkou v zemi“. Stát nemá na nic podstatného a všechna břemena leží
na bedrech občanů. Estonci jsou ovšem houževnatý národ, který se nijak
netrápí tím, že je málo početný. Slabinou je stejně jako u jiných
baltských států zejména energetická závislost na Rusku a také to, že se
toho v Estonsku mnoho nevyrábí. Z dovozů ještě žádná ekonomika
nezbohatla.
Vůči ruské menšině se nepostupuje nijak v rukavičkách, i když rusky
mluvících občanů (ne všichni Rusové v baltských zemích mají občanský
status) je v Evropské unii údajně 6 milionů. V Estonsku vládli postupně
Dánové a Švédi, Tallinn (dříve Reval) byl hanzovním městem a němečtí
(případně livonští) rytíři hodně určovali spolu s hanzou kulturní
ráz země.
Ale pro mne je symbolem Estonska skromný, byť světoznámý hudební skladatel
Arvo Pärt (narodil se 11. 9. 1935 v Paide v Estonsku). Zpočátku
využíval modernistické přístupy, jako je dodekafonie, aleatorika,
sonoralismus, stavěl na kolážích, ale postupně se vyhraňoval styl
spirituálního minimalismu (kam bývá řazen i Polák Henryk
Górecki), který on sám pokřtil na tintinnabuli, tedy
zvonky.
Jeho práce staví na jednoduchých trojzvucích. Okouzluje ho krása tichého
zvuku, výpovědní hodnota ticha, prostota a řád. Aby zaujal, nepotřebuje
rafinovanost. Jeho víra ho vede ke snaze o oproštěnost a bezprostřednost
prožitků nitra. Tento ponor do niternosti klade proti upachtěnosti a
hektičnosti dnešního světa. I když skládal hudbu v letech 1958–1967
pro estonskou televizi a v roce 1963 ukončil i své hudební vzdělání,
přesto byla jeho hudba chápána spíše jako opozice proti sovětské
oficiální kulturní politice, která například Rachmaninovu
duchovní hudbu připustila do veřejného prostoru teprve v osmdesátých
letech minulého století. Tím spíše stál na okraji Arvo Pärt,
který neskrýval svou inspiraci a poučenost středověkem.
Prostota, bezprostřednost a niterný ponor, takový je tento velký estonský
mistr. Je dobře, že na půdě královéhradeckého hudebního festivalu
dostala jeho tvorba značný prostor, stejně jako další díla z kulturního
okruhu baltských národů. *Arvo Pärt *přináší optimistické poselství:
velké hodnoty mohou vznikat i na půdě malých národních společenství.
Záleží jen na opravdovosti, na patosu pravdy. Tedy na tom, co postmoderní
časy popíraly. Marně.
Květina severu
Soudě podle slov švédské hymny to je Švédsko. Švédsko ale určitě
nevyčerpávají jenom přírodní půvaby, jakkoli se třeba značná část
vodáků Evropy shlédla v švédských řekách a jezerech. Švédsko mělo
v dějinách svá slavná období. V lidovém povstání Engelbrekta
Engelbrektssona v 15. století přišly ke slovu i husitské vlivy, ale
v té době bylo Švédsko od roku 1397 v kalmarské unii, kde byl celý
sever sjednocen pod dominancí Dánska. Ve dvacátých letech 16. století
Gustav Wasa vedl vzpouru proti Dánům a založil švédskou dynastii
Wasovců, která se časem dostala i na polský trůn. Na počest toho, jak na
lyžích unikal dánským pronásledovatelům, se každoročně pořádá
Wasův běh, jehož se účastní tisíce lidí. Skandinávie má celou
řadu úžasných běžců na lyžích, ale právě Švédsko se může chlubit
lyžaři se skutečně bohatýrským srdcem: Sixten Järnberg,
světový šampion, dokázal tento masový závod vyhrát dokonce několikrát.
Švédové vynikali jako hokejisté, ve stolním tenisu, Björn Borg porazil
ve finále Wimbledonu našeho Ivana Lendla*…
Švédsko je však také velkorysý sociální stát, kde je minimální korupce
a vynikající správa veřejných statků. Švédové praktikovali
keynesiánskou ekonomiku před Keynesem, vlastně už ve třicátých
letech 20. století. Padl sice Krügerův koncern, ale dopad krize ve
Švédsku byl ze všech vyspělých zemí nejmenší. Od 18. století už sice
Švédsko nikdy nebylo velmocí, jíž se stalo během třicetileté války za
vlády krále Gustava II. Adolfa (v letech 1634–1675 švédská
armáda neprohrála jedinou významnější bitvu), ale začalo být
považováno za vzor rozumného a lidsky šetrného řízení státu.
Velmocí ze Švédska učinil rozmach armád, který vyžadoval těžbu a
tavení železa, stejně jako dodávky dřeva na stavbu měst a lodí. Švédsko
se stalo zbrojnicí Evropy a do svých armád přitahovalo zájemce především
z Německa, kde se pevně usídlilo (Pomořany). A svůj vliv zvýšilo tím,
že si na Dánsku vydobylo roku 1658 Sk?ne a tím učinilo konec dánskému
monopolu na kontrolu ?resundu. Karel X. Gustav se
domníval, že předkové Švédů dobyli Řím (což nové protestantské
velmoci dávalo sebevědomí), a zavedl název „král Švédů, Gótů a
Vandalů“. A to jsou ty tři koruny (tre kronor), které
známe i z hokeje: Karel X. Gustav (1622–1660), jenž měl skoro
stejné sympatie Komenského jako Gustav II. Adolf, rozpoutal
válku v Polsku – ta byla příčinou spálení Lešna, a tedy i osobní
pohromy Komenského.
Dalším velkým králem byl Karel XII., protagonista takzvané
severní války proti Rusku, propojené i s taženími proti Dánsku a Polsku.
Voltaire poukázal na jeho tragédii muže s vynikajícími
schopnostmi. Měl jich tolik a v tak velké míře, že si věřil až
příliš a ztratil smysl pro realitu. Voltairova kniha měla kdysi na
mne velký vliv. Za určitou hranicí a v určitém kontextu se mohou
i vynikající vlastnosti obracet proti svému nositeli.
Po tomto romantickém hrdinovi, jenž ve Stockholmu ukazuje na Rusko a svým
nezdarem východního tažení předznamenal osud Napoleonův
i Hitlerův, už mělo Švédsko málo příležitostí k válčení.
Občas s Ruskem (1809 tak přišlo o Finsko), jindy s Napoleonem
(francouzský maršál Bernadotte, který se stal švédským králem,
získal na Dánech roku 1814 Norsko), ale to jsou výjimky. Nakonec se ustálil
neutrální statut Švédska. To má přesto relativně silnou armádu a
významnou zbrojní výrobu. Kdo by neznal stíhačky JAS 39 Gripen! Ale
i auta Volvo, přesné strojírenství a průmysl bydlení (IKEA) jsou
pojmy.
Co je na severských (nejen švédských) dějinách zajímavé, je
absence revolucí – byly k nim jen náběhy. Příčina je
zvláštní a hodná pozornosti: severské společnosti nebyly nikdy třídně
tak vyhraněné jako v západní Evropě. V Norsku třeba sedláci
(bonder) zasedali v zemském sněmu. Sebemenší tlak zdola
při této relativně volné třídní struktuře vedl k proměně,
k ústupkům „elit“, k plynulé adaptaci. A tak se i za kapitalismu
prosazovala sociální práva rychleji než jinde. Tam, kde se vládnoucí
třídy zabetonovaly ve svých pozicích a žárlivě střežily své výsady,
došlo dříve nebo později k výbuchu. Určitě poučení pro dnešek, kdy se
ukázalo, že jednou z hlavních příčin poslední krize je rostoucí
nerovnost. Rozvolněné, nefixované sociální struktury jsou základem pro
pružnější reakci těch, kteří měli moc.
Miloslav Ransdorf
