Evropa, aneb jednota v různosti 4
13. 07. 2014
Italská zastavení
Když jsme v roce 2004 zakládali Evropskou levicovou stranu, místem prvního
sjezdu byl Řím. Účastníci této akce symbolicky navštívili anglikánský
hřbitov, kde leží Antonio Gramsci (1891–1937), rodák ze Sardinie a
klíčová osobnost evropské levice. Fašistická justice ho v roce
1926 uvrhla na 11 let do vězení, ale tento muž, obdařený nejen
brilantním intelektem, ale i nezlomnou vůlí, pokračoval i ve vězení
v myšlenkové práci. Jeho myšlenky o občanské společnosti, o kulturní
hegemonii, o politice autonomie a bloků, to vše patří k platformě
dnešních komunistů. Škoda, že nemáme v češtině překlad všech
částí Sešitů z vězení (Quaderni del carcere), jejichž kritické
vydání pořídil až roku 1975 Vittorio Gerratana. Lubomír Sochor před
svým vynuceným odchodem do emigrace stačil přeložit jen dva svazky.
Řím je ale mnohem více. Na mnoha místech si tu připomeneme, jak dnes
Evropě schází průkopnický duch, který z ní učinil světový fenomén.
V Sixtinské kapli člověk žasne nad úpornou vůlí a tvořivým zaujetím
Michelangelova génia, na náměstí Campo di Fiori si vždy připomínám
upálení a hrdinskou smrt Giordana Bruna (který tvrdil, že ne doktrína, ale
život dělá filozofa!) a u fontány di Trevi vzpomenu na nádhernou Anitu
Ekberg z filmu Sladký život. Trosky Fora Romana ve mně vzkřísí původní
profesi historika antické a středověké filozofie. Ale nejvíc z celého
Říma mám v lásce dvě místa.
V Hadriánově mauzoleu (dnes se té památce říká Andělský hrad) bývala
tuším ve třetím patře taková malá kavárnička s nádherným výhledem
na Řím. Nemohl jsem se nikdy vynadívat. Ale ještě daleko větší zážitek
pro mne představoval Pantheon. Dokonalá stavba, bez jakékoli chybičky.
Stojí tu tak, jak ho nechal postavit Marcus Agrippa (to je na průčelí
ostatně napsáno). V uctivé vzdálenosti proti této majestátní stavbě je
kavárnička, tam si obvykle dám silnou italskou kávu a přemítám o tom,
jak je to s pokrokem. Kolik našich staveb přežije 1800 let v takové
formě? A vůbec, jaký smysl má posedlost dokonalostí a bezchybností?
Myslím, že veliký. Je to vztyčený prst, že je tu něco víc než denní
provoz. Něco, co našim životům dává smysl a co nás přečká.
Takto na mne působí ve Florencii dokonalá kupole dómu, který vyprojektoval
Filippo Bruneleschi. Florencie s řekou Arno, zaříznutou hluboko pod úrovní
života města, je také sen o lidské důstojnosti a síle lidského ducha.
Vždy si tu vybavím léta svého mládí, kdy jsem se zabýval evropskou
renesancí. Dante, Marsilius z Padovy, Petrarca, Cola di Rienzo, Machiavelli a
Guicciardini, novoplatonikové a aristotelikové renesanční doby. Letos se
konečně k tomuto snu svého mládí vrátím. Machiavelli byl veliký
myslitel, který politické myšlení osvobodil z područí předsudků.
Politiky dělil na lišky a lvy, na ty, kteří ovládají druhé lstí, a na
ty, kteří využívají sílu. Myslím, že jsou i takoví, kteří působí
silou svého morálního vzoru, a tací, kteří působí silou svých
myšlenek. Mají to ovšem těžší než ti, kteří představují první dva
druhy. Gramsci, abych se oklikou vrátil k východisku své úvahy, ale viděl
v avantgardní straně nový typ politického hráče: kolektivního vladaře,
který umí vědecky pracovat se společností.
Včelí ostrov
Malta se stala členem Evropské unie stejně jako Česká republika v roce
2004. Je to ostrovní stát s dlouhou historií a spory se vedou o původ
samotného jména. Jedni sázejí na řeckou etymologii, protože melitta je
řecky včela, meli je med a Řekové užívali jména Melité, tedy něco jako
ostrov medu. Malta má zcela jedinečný, endemický druh včel. Ale jiní
soudí, že původ jména Malta je semitský, protože Féničané měli slovo
maleth, přístav. A Malta má zátoky, které už dávno sloužily jako
kvalitní přístavy. Řekové a Féničané o ostrov bojovali, ale řecký
vliv převládl. Až do roku 870 tu vládla Východořímská říše (dnes ji
nazýváme Byzantská, i když byzantští Řekové samy sebe nazývali
Romáioi, čteno Romei, tedy Římané). Pak přišli Arabové, jejichž
zásluhou je dnes maltština jediný semitský úřední jazyk v Evropě.
Zároveň je to jediný semitský jazyk, který se píše latinkou. Protože po
Napoleonovi (1798) přišli Britové, kteří tu vládli až do roku 1964, je
druhým úředním jazykem vedle maltštiny angličtina. I když je Malta od
roku 1974 samostatnou republikou, pořád je členem britského Commonwealthu.
Občas se žertuje, že je to společenství, kde wealth (bohatství) není
common (společné). Ale to je průvodní rys dnešního světa.
Když poslouchám projevy maltských poslanců (maltštině lze rozumět,
protože má obrovské množství výpůjček z italštiny a dnes
i z angličtiny), vzpomínám na incident, který se odehrál při podpisu
Helsinského závěrečného aktu. Tehdy maltský premiér požadoval
začlenění středomořského dialogu do helsinského procesu. Málem se tím
zboural pracně dosažený souhlas všech se zásadami Závěrečného aktu.
Sovětský ministr zahraničních věcí Gromyko se popuzeně ptal, kdo ten
nesmysl o principu jednotného souhlasu vymyslel. Odpověď byla: Konečno vy,
Andrej Andrejevič! Ten nakvašeně cosi prohlásil o trpasličím státu
(karlikovoje gosudarstvo). Byl z toho poprask, ale vše se urovnalo. Trpkou
příchuť má ovšem to, že Sovětský svaz už není, zatímco „trpasličí
stát“ je členem EU.
Malťané jsou houževnatí, nejen v tom, jak lpí na své katolické víře
(98 % obyvatel jsou katolíky, 3 % cizinců tvoří většinou Britové, a ti
jsou z valné části protestanty; a v ústavě z roku 1987 je nejen
zakotvená neutralita, ale i katolická orientace), ale i tím, jak za druhé
světové války vzdorovali německým a italským náletům v bitvě o Maltu.
Malta umožnila napadat zásobování Rommelova Afrikakorpsu a bez ní by se
Britové vítězství jen tak nedočkali. Celých 90 % Malťanů žije ve
městech a vedle energetických zdrojů se sem dovážejí hlavně potraviny,
protože ostrov Gozo potravinový deficit nedokáže vyrovnat. Ostrovní stát
je přelidněný (453 tisíc obyvatel znamená hustotu 1249 obyvatel na
čtvereční kilometr, což je třetí nejvyšší na světě) a trpí
nedostatkem vody. Vedle průmyslu, vína a oliv je klíčový zejména
turistický ruch. Více než milion turistů ročně více než dvojnásobně
převyšuje počet obyvatel země. Láká je moře, památky, ale nově také
kurzy angličtiny, organizované téměř na průmyslové úrovni. Turismus
představuje 35 % hrubého domácího produktu země a krize do toho
nepříjemně zasáhla. Kostely, kláštery atd. jsou živé a obsazeny
kněžími a mnichy i jeptiškami. V jejich počtu zaujímá Malta na počet
obyvatel vůbec první místo na světě. Nelze se divit: těsný kontakt
s muslimským Středomořím katolickou víru jen posiloval.
Císaři vždy věrní Chorvati
Tak se hovořívalo za časů habsburské monarchie. Nejen Srbové, ale
i Chorvaté konali divy udatenství v bojích s Turky. Zrinski, například,
není jen značka dobrého brandy (vinjak), ale i jméno statečného a
úspěšného bojovníka s Osmany. Hranice se posouvala nahoru a dolů a zase
zpět, ale dlouho tu byla vojenská správa. Maďaři se dívali na Chorvatsko
jako na svou provincii a rozkvět chorvatského státu za Tomislava trval
příliš krátce. Dalmácii kontrolovali Italové, nejdříve Benátčané
(Marco Polo se narodil na ostrově Curzola/Korčula). Později se Dubrovnická
republika pod jménem Ragusa stala tak úspěšným městským státem, že
měla pátou největší obchodní flotilu na světě. Z tohoto bohatství
vzniklo nádherné město, které obdivujeme dodnes. Dalším územím byla
Slavonie, sousedící se Srby. Paradoxní je, že hranice mezi pravoslavnými
Srby a katolickými Chorvaty jako by kopírovala hranici mezi východořímskou
a západořímskou říší. Řeknete si – ale to bylo na konci 4. století.
Ano, ale Balkán si s sebou nese takovou zátěž historie, že to je až
k nesnesení. Italské bitevní lodi za dob Mussoliniho nesly názvy
dalmatských měst: Fiume (Rijeka), Zara (Zadar), Ragusa (Dubrovník), Spaleto
(Split), na starých mapách jsou tato jména. Třeba Šibenik je tu Sebenice.
A skutečné sjednocení národního prostoru zažili Chorvaté až díky
Jugoslávii (původně Kraljevina SHS, Království Srbů, Chorvatů a
Slovinců).
Zejména pak po roce 1945, kdy ale ráz obnovené Jugoslávie určovali
komunisté v čele s Chorvatem Josipem Brozem Titem. Bylo to těžké
dědictví, fašistické Chorvatsko bylo na straně Německa až do hořkého
konce 9. 5. 1945 a po válce zůstalo 1 600 000 mrtvých všech
jugoslávských národů. Komunisté se snažili o budování samosprávného
socialismu, ale praxe byla někdy – přes řadu pozitiv a odvážných
myšlenek – tristní. Krásně to ukazuje spisovatel Ivo Brešan ve
zfilmované divadelní hře o svodech moci „Představení Hamleta v obci
Dolní Mrduša” (Predstava Hamleta u selu Mrduša Dunja). Jugoslávii, po
léta vzdorující Stalinovi i nacionalistům všeho druhu, nacionalisté
rozbili. Předcházela tomu těžká ekonomická krize, kdy poměr HDP na
obyvatele mezi nejbohatším Slovinskem a nejchudším Kosovem byl 8:1 a při
snaze fungovat každý za své klesl podíl centrálních daní na 5,6 % HDP.
Vyrovnávat rozdíl pak nebylo možno. V krvavé občanské válce
(v Chorvatsku jí říkají domovinski rat, vlastenecká válka) zahynulo více
než čtvrt milionu lidí.
Po uklidnění situace začali zase Češi do Chorvatska jezdit, až jeden
milion turistů ročně. Krásné a čisté moře, Plitvická jezera, řeka
Krka, úžasné památky, některé nevyužívané (třeba ruiny antického
města Salona u Splitu), velmi dobrá vína (dingač, graševina), destiláty
(travarica), pestrá a lehká kuchyně. A i služby se postupně zlepšují.
V Chorvatsku není levno, ale to je dáno i tím, že se téměř vše
dováží, výroba padla. Čechy přitahuje i srozumitelnost jazyka.
Dnes je sice tendence rozdíly mezi srbštinou a chorvatštinou přehánět a
ukazovat je jako dva odlišné jazyky, ale při bližším pohledu se ukáže,
že je to jazyk jeden. Za slovinského předsednictví byla v Evropském
parlamentu konference o západním Balkánu a předseda Hans-Gert Pöttering
žasl, že téměř nikdo nevyužívá sluchátka. Jistě, jsou odlišnosti: tak
třeba chléb nazývají Srbové chleb a Chorvati kruh, nádraží je pro Srby
železnička stanica a pro Chorvaty kolodvor. I fonetika se liší: třeba
dítě je u Srbů dete a u Chorvatů dijete, mléko u Srbů mleko a
u Chorvatů mlijeko atd. Ale to jsou maličkosti: se znalostí
srbochorvatštiny se domluvíte v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, v Černé
Hoře i v Srbsku. Ale kulturní rozdíly jsou. Chorvatský spisovatel Miroslav
Krleža viděl hranice Střední Evropy, kam by Chorvati rádi patřili, tam,
kam dosáhla rakousko-uherská nádraží. Tyto nádražní budovy tvoří
hranice dvou sfér, které si jsou bližší, než si fanatici devadesátých
let minulého století mysleli.
Země pod Triglavem
Triglav není jenom jméno slovanského božstva, ale také jméno nejvyšší
hory Julských Alp, symbol Slovinska. Pro Čechy to není tak populární
destinace jako Chorvatsko, ostatně slovinské pobřeží je krátké (jen
36 kilometrů, z letovisek vyniká Portorož), ale je to země milá a
pozoruhodná. Její duši vyjadřuje harmonická a vyvážená architektura
Josipa Plečnika, kterého president Tomáš Masaryk vybral jako hlavního
aktéra přestavby a doladění Pražského hradu. Žádné dramatické zvraty,
až klasická uměřenost a kázeň.
Slovincům říkají Prusové Balkánu. Mají úžasný smysl pro pořádek, ale
k Balkánu se nehlásí. Spíše ke střední Evropě a s habsburskou
monarchií by vycházeli ještě lépe, kdyby slyšela na jejich práva.
Slovinské osídlení sahalo původně hluboko do Korutan, ale rakouská
germanizační politika téměř vymýtila tento kdysi významný faktor
tamějšího života. Slovinci byli první, kdo se od Jugoslávie odtrhl, válka
tu trvala jen 14 dní, na samostatnost byli nejlépe připraveni. Brzy se
stabilizovala veřejná správa a Slovinsko, i když ztratilo jugoslávský
trh, kam se postupně promyšleně vrací, zvolilo nejlepší reformní
strategií ze všech zemí takzvaných nových demokracií.
Janez Drnovšek odmítl šokovou terapii, jeho přístup byl spíše
gradualistický (postupný) a krok za krokem spojoval fungující tržní
segmenty. Žádná tržní revoluce, žádný vlastnický převrat Klausova
typu, ale promyšlená strategie, při níž byly minimalizovány ztráty, byla
preferována úspěšná exportní politika a uplatnění řídicí role státu.
Ten podnikatelskému sektoru, na rozdíl Česka, pomáhal, jak mohl. Slovinci se
nenechali strhnout ani k žádnému nadšení při vstupu do NATO. Dobře,
Západ to po nás chce, my jsme pro. Ale nějaké mimořádné výdaje na
obranu, když nikdo neohrožuje, to ne. Jejich obranný rozpočet byl a je velmi
úsporný a konzervativní.
Odtrhli se od Jugoslávie, protože nevěřili v její stabilitu. Ale když se
objevily útoky na hranice, pokusy o revizi poválečného uspořádání na
italské a rakouské straně, Slovinci neváhali sáhnout po dekretech AVNOJ
(Národně osvobozenecké armády Jugoslávie), po obdobě našich
prezidentských dekretů, aby zdůraznili kontinuitu s poválečnou, byť
komunisty řízenou Jugoslávií, kde významnou roli hrál i Slovinec Eduard
Kardelj. Prostě, ve střízlivosti a věcnosti se od Slovinců můžeme
mnohému naučit.
Miloslav Ransdorf
