Evropa, aneb jednota v různosti 3
08. 06. 2014
Červená čára
Tak se jmenovala první finská opera, kterou jsem viděl. Finsky Punainen
viiva, autorem byl Aulis Sallinen. Byl jsem v roce 1982 na kurzu finštiny
v městě Savonlinna, kde se konal operní festival, a uvedené dílo patřilo
mezi vrcholy. S úžasem jsem si uvědomil, že o finské hudební kultuře
kromě Jeana Sibelia nevím prakticky nic. Přitom jsem zjistil, že jsou tu
skvělí operní pěvci (Martti Talvela, Matti Salminen například), že Finsko
má vynikající současné skladatele a rozsáhlé zázemí amatérských
pěveckých sborů. V té době jsem i slušně mluvil finsky, četl jsem
i filozofickou literaturu (zaujal mne třeba marxista Juha Tamminen
z univerzity v Oulu), přecenil jsem ovšem, jak to bývá, své znalosti. Po
letech, kdy jsem si koupil finsky své oblíbené dílo Miky Waltariho
„Egypťan Sinuhet“, zjistil jsem, že na něj mé znalosti finštiny ani
v nejmenším nestačí, že je to tak bohatý a nádherný jazyk, že se bez
slovníku neobejdu. Finština má například nevyčerpatelné bohatství
výrazů pro přírodní jevy.
Když jsem byl v několika finských rodinách, zjistil jsem s úžasem, že
nejoblíbenějším autorem není Waltari, ale Veinö Linna a jeho kniha
Neznámý voják (Tuntematon sotilas). Líčí něco, co my Češi tak úplně
neznáme. Sevření malého národa mezi dvěma mocnostmi, z nichž jedna se
horlivě tvářila jako obhájce společenského pokroku. Leninovo Sovětské
Rusko dalo Finům národní svobodu, Stalinův Sovětský svaz hájil
bezpečnost Leningradu způsobem, který tento čin Leninův zproblematizoval.
Sovětsko-finskou válku nazávají Finové talvisota (zimní válka) a válku
po roce 1941 jatkusota (pokračovací válka). Obě jsou předmětem
vědeckého i uměleckého zájmu. Co dělat s válkou, kterou vlastně nikdo
nechtěl a kterou na svět přivedly jen mocenské zájmy velmocí?
Finsko nakonec našlo řešení: maršálové Mannerheim a Paasikivi z války
vystoupili, Finsko přijalo neutrální status a dokázalo na jedné straně
udržet vlastní nezávislost (přijalo 300 000 uprchlíků z Karélie) a na
druhé čerpat výhody z těsných ekonomických vztahů se Sovětským svazem.
Rozpad Sovětského svazu se Finů dotkl ještě více než nás. Po pádu SSSR
nezaměstnanost ve Finsku dosáhla až 24 %. Ovšem finská vláda nebyla
nečinná. Investovala do lidské kvalifikace. Změnila strukturu ekonomiky.
Papírenský a dřevozpracující průmysl činil kdysi 70 % exportu, dnes jen
30 %. Nově se zvýraznila role strojírenství a elektrotechniky. Obě oblasti
mají asi třetinový podíl. Finsko dává 3 % hrubého domácího produktu na
vědu a výzkum. A nezaměstnanost klesla o dvě třetiny. Finsko nemá ropu,
plyn ani jiné suroviny. Ale sází na investice do lidí a na lidskou
kvalifikaci. V tom nám je a musí být příkladem.
Miloslav Ransdorf
