Evropa, aneb jednota v různosti 2
15. 05. 2014
Na prahu Evropy
Tak nazval maďarský filosof Kristóf Nyíri svou knihu o kultuře
rakousko-uherské monarchie. Rakousko-Uhersko bylo mocností, ale občanské
společnosti se tam dařilo obtížně. Bedřich Loewenstein, velký
český historik, napsal knihu Projekt modern, kde ukazoval,
jak německé elity bojovaly s myšlenkou občanské společnosti, z čehož
rostl i mýtus říše jako státu kvalitativně jiného a netříštěného
nesourodými zájmy. Nyíri se naopak snaží ukázat, že právě
nezajištěnost a ohroženost těchto společností provokovala k netradičním
myšlenkovým a kulturním výkonům. A je to pravda: filozofie, sociologie,
ekonomie, jazykověda, estetika, hudba, malířství, sochařství, literatura,
to vše je ve dvacátém století nemyslitelné bez přínosu lidí
z rakouského nebo rakousko-uherského prostředí. Sám jsem se k této době
vrátil na půdě eseje Mahlerův svět a v exkurzu
Morfologie rozkládající se kultury v Novém čtení
Marxe, díl I. Vídeň začátku dvacátého století je fenoménem,
který teprve ještě čeká na zhodnocení a některé takové monografie se
již objevily.
Rakouská republika, která vznikla v roce 1918, nesla v sobě vratkost pozice
nástupnického státu bývalé velmoci, ale její zakladatelé, mezi nimiž
byli austromarxisté Renner, Bauer a Adler, byli pozoruhodní lidé,
Díky nim drží rakouský orel ve státním znaku ve svých pařátech srp a
kladivo (a nikomu to kupodivu nevadí), ale měli i progresivní názory
v oblasti sociální. Rakouským sociálním demokratům vděčíme za projekt
Rudé Vídně, s velkorysou koncepcí sociálního bydlení,
jejíž stopy vidíme v životě rakouské metropole dodnes.
Rakouská republika byla od roku 1934 pod stále větším tlakem soused, po
Mussoliniho Itálii přešel dominantní vliv na Hitlerovo
Německo. To uskutečnilo anšlus (připojení) Rakouska k Třetí říši, kde
se stalo Ostmarkou. Zajímavé je, že Rakousko, jehož dnešní identita staví
na distanci vůči Třetí říši (a má neutrální status) mělo
v represivních orgánech nacistického státu na počet obyvatel více lidí
než vlastní „říšští“ Němci. Proto německý ministr zahraničí
Genscher žertoval o Rakušanech, že jsou zvláštní národ, že
z Beethovena udělali Rakušana a z Hitlera Němce. I když
Braunau, Hitlerovo rodiště, je ještě v Rakousku.
Genscherův výrok je určitě nespravedlivý.
Poválečnému Rakousku, kde velmocenský vliv působil spoustu komplikací,
dala pevné základy teprve státní smlouva z roku 1955 a Rakousko se stalo
stabilní, prosperující zemí. Jeho politickou kulturu sice nepříjemně
poznamenal vzestup Haiderových Svobodných, kteří narušili
dvoupartijní systém, založený na protiváze a souhře sociálních
demokratů a lidové strany. Kreisky se Svobodnými hrál hru, která
měla za cíl tříštit pomocí krajní pravice voličskou základnu lidovců a
tak zajistit dominantní pozici sociálním demokratům. Kancléř
Schüssel toto schéma rozbil: přes sankce EU vzal do koalice
Svobodné a s dobou Kreiského definitivně skoncoval. Následně
této konstelace využil pro erozi podpory pravicových populistů. Rakouská
zkušenost je jasná: účelovost a manipulace může v politice, zbavené
programové základny, přinést jen krátkodobé zisky, Dlouhodobě se
nevyplácí. Naproti tomu sociální a urbanistický odkaz Rudé
Vídně je trvalý.
Draculova země
V této úvaze nepůjde o úvahu o románu Brama Stokera, ani
o úspěšném muzikálu stejného jména. Tématem těchto řádek je osud
rumunské země a rumunského národa. Otto von Bismarck se kdysi
arogantně vyjádřil, že Rumun není národnost, ale profese. Nemyslím si,
že by to byl šťastný bonmot. Rumuni si dostatečně užili nejistoty
národní existence, abychom měli k jejim dějinám i přítomnosti úctu,
kterou si zasluhují. Už jen ten začátek, kdy po porážce dáckého vůdce
Dekebala byla Dácie součástí římské říše tak asi 170 let, a
přece patří rumunština (a jí blízká, ba s ní totožná moldavština)
mezi románské jazyky. Přes slovanské vlivy v rumunštině (asi 20 %
slovní zásoby) Rumuni slovanskému přílivu nepodlehli a udrželi se
i oproti působení uherského státu. Vedle Maďarů žijí na území
Sedmihradska i Sasové, mezi nimiž najdete i hodně archaické formy
německého jazyka. Rumuni na římském dědictví a na románské identitě
staví.
Ve středověku se ovšem v boji velmocí o jejich území na dlouhou dobu
prosadil vliv Osmanské říše, pod jejíž svrchovaností se knížectví
Valašsko a Multansko nacházela. Skutečný úsvit moderní státnosti
přineslo devatenácté století a Rumuni se dočkali vlastního státu.
Nešťastně zasáhli do první světové války, kdy německý velitel
Mackensen bez větší námahy vstoupil do Bukurešti, ale byli
odměněni za ochotu bojovat. Po rozpadu Rakouska-Uherska získali Sedmihradsko.
Rumunsko, ohrožené nároky Maďarska, které neuznávalo Trianonskou dohodu,
rádo přistoupilo na společenství Malé dohody, kde se sdružily
Československo, Rumunsko a Jugoslávie.
Rumunsko bylo monarchií, Bukurešť se sice honosila přídomkem Paříž
Balkánu, ale osvícené poměry to negarantovalo. Například sběrači jahod
v královských zahradách dostávali náhubky, aby si neuždibovali jahod pro
sebe. A tak se nelze divit tomu, že elita rumunské kultury se ocitala ráda
mimo Rumunsko. Uvedu jen dvě jména: hudebního skladatele George
Enescua a filozofa, religionistu a literáta Mirceu Eliadeho. Ten
první postavil hudební pomník svému národu v Rumunské
rapsodii a ten druhý se stal religionistou světového jména. A jeho
Had, přeložený i do češtiny, patří mezi vrcholná díla
nejen rumunské literatury dvacátého století. Oba ukázali rumunskou lidovou
kulturu jako něco spontánního, bezprostředního, sahajícího k archaickým
kořenům, snad až k Thrákům.
Po válce se Rumunsko zbavilo monarchie i fašismu, zažilo industrializační
pokusy ze strany rumunských komunistů, ale Nicolae Ceauşescu
vytvořil režim osobní moci, který kombinoval autoritářské praktiky
s pokusy o zahraničně politickou autonomii. Rumuni tak k nám v roce
1968 nepřišli a Maurer podepsal dohodu s maoistickou Čínou,
která měla být výrazem této nezávislosti na Sovětech. Výsledkem byla
chudoba, jakási bezpotravinová zóna, bezpočet vtipů o rumunském
předákovi, ale i vzestup zájmu o bulharštinu a bulharskou televizi,
protože ta se, na rozdíl od té rumunské, dala sledovat a diváci v ní
i něco zajímavého nalezli.
Rumunsko je dnes naším partnerem v Evropské unii. Má nádhernou a jen
postupně objevovanou přírodu, zajímavé památky, moře a některá dobrá
vína (třeba Mulfatlar). Stojí za to se s touto zemí
seznámit a Bismarckův názor korigovat.
Britons will be never slaves
Britové nebudou nikdy otroky. To je verš z písně Rule
Britannia (Vládni, Británie), podle níž má Británie vládnout
vlnám. Z písně, která zlidověla a byla i mnohokrát zpracována velkými
symfoniky. Britové se upsali svobodě, byli otci moderního parlamentarismu,
zvětšovali trpělivě (byť po mnoha konfliktech) okruh lidských a
občanských práv. Jejich první ucelenou podobu podali
levelleři (rovnostáři) za anglické revoluce. Mnozí
dnešní rádobydemokraté by rádi revoluce od lidských práv oddělili, ale
právě anglické dějiny ukazují, že lidská práva jsou revolučního
původu, a jejich klasik, John Locke (1632–1704), byl spojen
s duchem „slavné revoluce“ (1688–1689), která anglický revoluční
cyklus završovala.
Ale ani britská svoboda nebyla beze skvrn. Bylo tu násilí páchané
v koloniích, příkoří působené Irům, včetně velkého hladomoru ve
čtyřicátých letech devatenáctého století, několikeré suspendování
zákona Habeas corpus, tedy zákona o nedotknutelnosti osoby a
jejích práv, střílení do dělníků a hrůzy raného továrního průmyslu,
zachycené v proslulých „modrých knihách“, z nichž čerpal Karel
Marx ve svém Kapitálu. Ale Benjamin Disraeli,
který to znázornil také ve svém románu Sybill aneb Dva
národy, mluvil o tom, že dějiny Anglie jsou dějinami reagování a
že národ reaguje, když se probouzí z iluzí. A tak Anglii vděčíme za
první rozvinutou teorii družstevní přestavby společnosti (Samuel
Bellers), za první masové dělnické hnutí
(chartisté), za vznik fungujících odborů, hájících
dělnická práva. Vzpomínáte si za zahájení olympijských her v Londýně?
To vše tam pořadatelé do zahájení dostali. A mnohem, mnohem více.
Anglický není jen smysl pro humor, včetně toho, že Angličanům (a Britům
vůbec) nevadí, když jsou sami předmětem humoru. O tom svědčí úspěch
knihy maďarského emigranta Györgye (George) Mikese „Jak
být cizincem“. Anglické a britské je také nepoddávat se
porážkám. Prohrávají bitvy a neprohrávají války. Winston
Churchill vedl válku, která byla nad možnosti Británie, odolal
pokušení se s nacisty dohodnout a mobilizoval Brity do boje proti nacisty
ovládané Evropě. A aby porazil „Huny“, pragmaticky se spojil se
Stalinem, jemuž vzdal i posmrtnou poctu ještě v roce 1959 na
vzpomínkové akci, pořádané v Dolní sněmovně k výročí narození
sovětského politika. Britové umějí dělat kompromisy i být zásadoví.
I tím přispívají duchu dnešní Evropské unie, která bez jednoho ani
druhého nemohla existovat.
Charles de Coster a jeho země
Charles de Coster psal francouzsky, a přesto není vlámštější
knihy než jeho kniha o Uylenspiegelovi, k níž se druží
i Flanderské legendy. Jistě, dva belgické národy,
Vlámové a Valoni, mluví odlišnými jazyky a nemají se příliš v lásce,
federalizaci Belgie provázely skandály a schválnosti, ale „belgický
labyrint“ je zvláštní tím, že vytvořil něco, co velký belgický
historik Henri Pirenne nazval „l?âme belge“
(belgická duše). I když Vlámové a Nizozemci podepsali jazykovou unii
(Taalunie) v roce 1976 a oficiálním jazykem Belgie, kde v roce 2013 po
dvaceti letech vystřídal populárního krále* Alberta* král Filip,
je vedle francouzštiny nizozemština (nederlands), přesto je vlámská
identita nezpochybnitelná. Výrazem vlámské vitality a pohledu na svět je
Timmermansův román Pallieter, převedený i do
úspěšné filmové podoby.
Belgie vznikla jako reakce na to, že se po vídeňském kongresu ustavilo
velké Nizozemí (málo se ví, že nizozemská armáda bojovala u Waterloo po
boku Britů). Mělo ambiciózního a cílevědomého krále Willema,
první průmyslové území na kontinentu (Valonsko) a docela slušný
demografický potenciál. Mohla to být další evropská mocnost. A to se
nelíbilo ani Britům, ani Francouzům a zejména Francie podpořila belgické
povstání z roku 1830. Byl jsem rok v evropském parlamentu, když roku
2005 slavila Belgie 175 let své existence. Belgie byla po Spojeném
království první průmyslovou zemí Evropy, pustila se za krále
Leopolda do koloniálních výbojů (král ovšem vedl válku jako
soukromá osoba a v závěti Kongo odkázal belgickému lidu), ale tvářila se
jako další francouzský stát, i když francouzština byla mateřštinou
necelé poloviny obyvatelstva. Nizozemštinu tříštili noví vládci do změti
dialektů, líčili ji jako řeč zaostalých sedláků, zatímco francouzština
měla být jazykem civilizace. I velký belgický socialista Émile
Vandervelde, sám rodem Vlám, mluvil a psal většinou francouzsky.
Veřejné užívání vlámštiny bylo dokonce čas od času
i kriminalizováno. Ale v románu* Guido Gezelleho* stojí: „ze
zullen niet temmen de leeuw van Vlaanderen“ – Nezkrotí flanderského
lva!
Ale oba národy sice spolu vedou spory, rozdělila se i nejstarší belgická
univerzita v Lovani (z roku 1425), po roce 1970, kdy o tom byl přijat
zvláštní zákon, si Valoni postavili Novou Lovaň (Nouveau Louvain),
nicméně nápady rozdělit Belgii moc šance na úspěch nemají. Belgičany
nespojuje jen osoba krále, pivo a fotbalový tým (rudí ďáblové, les
diables rouges, de rode duivels). Jsou to i tisíce jiných, ne tak
viditelných pout. Vzpomeňte si na nejslavnějšího Belgičana. Kdo to je?
Cyklista Eddie Merckx? Ne, detektiv Hercule Poirot, vyznavač
šedých buněk mozkových. Kdykoliv je napaden, že je French spy (francouzský
špicl, slídil), odsekne, že je Belgian spy (belgický slídil). Anebo jiný
příklad: lidé mé generace milovali a stále vášnivě milují Jacquesa
Brela. Byl ze smíšené rodiny, má jednu písničku o Vlámech, která
mu zjednala jejich nepřátelství, ale když jsem si koupil souborné vydání
jeho písní, s úžasem jsem zjistil, že Brel cítil belgicky a má
své písně v obou verzích: francouzsky i vlámsky. Jako člověk, který je
doma v obou těchto jazycích, mohu jen těžko říci, která verze je
lepší. Třeba Ne me quitte pas (Neopouštěj mne) se mi víc
zamlouvá ve vlámské verzi Laat mij niet alleen (Nenechávej
mne samotného). Brel zpíval jak o život. Dnešní atmosféra
relativizace všeho, i těch nejčistších citů, je jakoby proti němu. Ale
Brel je stále s námi, protože odpovídá na otázky, které si
klademe.
Miloslav Ransdorf
