Člověk se má bát až potom! To je zásada, kterou Miroslavu Ransdorfovi vštípil jeho tatínek. Vysloví-li se jméno Ransdorf, většina z nás doplní: europoslanec, vzdělaný muž, který umí patnáct cizích jazyků a ještě víc cizích dialektů, autor odborných knih, publikací, článků, filozof, historik. S jeho názory někdo souhlasí, někdo jim oponuje, ať tak či onak, Miroslav Ransdorf je v Evropském parlamentu vnímán jako významný český politik, jehož postoje a názory jsou důležité.
Evropa aneb jednota v různosti 1
13. 04. 2014
Už
dlouho mne lákala myšlenka napsat něco na způsob filosofického cestopisu.
Zamyšlení nad zeměmi a kulturami, které jsem zažil z vlastní zkušenosti.
Zejména mi jde o Evropu. Blíží se evropské volby, a tak bych chtěl, aby
Evropa nebyla strašidlem, které z ní dělají občas česká média a
bývalý president Klaus. Ostatně moje dcera Aneta vytvořila krásnou
knížečku omalovánek pro děti pod názvem: Evropa není strašidlem (za ten
nápad ovšem vděčí vedoucí mé kanceláře paní Heleně Suché). Pokusím
se tedy o zamyšlení nad tím, proč jsou evropské národy tak různorodé, a
přece tvoří jednotu. Začnu v Německu. Němce spojujeme s pořádkem,
disciplínou a vůlí k výkonu. A také se zkušeností s německým
militarismem. Zkusím se na věc podívat trochu jinak.
Miroslav Ransdorf
Německá duše,
tak se jmenuje kniha, která před dvěma lety přišla na pulty německých
knihkupectví. Čtenář se tam dozví o literatuře, hudbě, o německé
kuchyni, o německém pivu, o zvycích atd. Já osobně bych sázel na
německou filosofii a na německou hudbu. Kdysi jsem napsal, že evropská duše
rozkvetla zejména v hudbě a pro mne z německé hudby je největší
osobností Johann Sebastian Bach. Těžko si lze představit, že jeho synové
Carl Philipp Emanuel a Wilhelm Friedemann byli slavnější než jejich
geniální otec. Teprve od doby, kdy Felix Mendelssohn-Bartholdy v Lipsku roku
1829 provedl s kolosálním úspěchem Matoušovy pašije, patří zase
Johannu Sebastianu Bachovi to místo, které si zasluhuje.
Bach byl skromný člověk a jeho život je celý schovaný za jeho dílem.
Nevíme vlastně, ani jak vypadal v mládí, kdy měl dokonce souboj. Albert
Schweitzer, veliký humanista a sám skvělý hudebník, napsal knížečku, ke
které se rád vracím, kde pojednává o Bachovi. Zarazil ho asi jeden moment,
kde si Bach stěžuje na to, že byla mírná zima, málo lidí zemřelo a jeho
početné rodině se podstatně ztenčily příjmy, které plynuly z pohřbů.
Schweitzer ho omlouval starostí o rodinu, spořivostí a tak dále, ale bod je
to docela šokující u tak zbožného muže, jakým Bach nepochybně byl.
Byl jsem ve všech místech, kde Bach pobýval (doprovázel svou vrchnost
i v Karlových Varech), ale ze všech těch měst Německa mne nejvíc zaujalo
Lipsko, kam jsem sám v minulosti jezdíval studovat do Universitní knihovny a
zejména do Německé knihovny. Bach byl odpovědný za hudební složku mší
v kostele sv. Tomáše. Zvykl jsem si chodit ke sv. Tomáši tak často, jak
jen bylo možno. A tak jsem hned napoprvé zažil při provedení Bachových
varhanních skladeb něco, co se pak opakovalo po celém Německu, ať jsem byl
kdekoliv. Lidé soustředěně poslouchali, jako by je hudba zcela pohltila. Po
produkci zatleskali. A pak nastalo to nejpodivuhodnější. Posluchači
nevyskočili a nehnali se k východu. Zavládlo úplné ticho a lidé tak
seděli tři minuty dál, ponořeni do sebe. Nač mysleli? Na Boha? Na Bacha? Na
krásu a emocionální poselství hudby, která nás dělá lepšími, než
jsme? Kdo ví. Ale ty tři minuty mne ohromily a tuto zkušenost jsem zažil
všude. V Berlíně, v Lipsku, v Drážďanech, v Mnichově, v Kolíně nad
Rýnem, ve Frankfurtu a tak dále. Neboť mé cesty za filosofií a dějinami
reformace mne vedly po celém Německu. Co nám brání, abychom si ty tři
minuty dopřáli také. Zkusme to.
Anastasi,
v klasické řečtině anastasis, v nové řečtině anabasi, znamená
vzkříšení. To slovo zdaleka nevyjadřuje jen víru pravoslavných nebo
jiných křesťanů ve vzkříšení Ježíše Krista nebo nakonec všech
věřících. Anastasi začíná být slovem, které si obyčejní Řekové
připomínají v souvislosti s osudem své těžce zkoušené země, kterou
politici podváděli po celá desetiletí. Řecko bylo přijato do Evropské
unie z geopolitických důvodů. Vládnoucí „elity“ neinvestovaly do
infrastruktury a do lidského kapitálu. Země, která je dnes na kolenou, byla
ovšem v této pozici mnohokrát. Vždycky ale v sobě našla sílu začít
znovu a devět pruhů na modrobílé řecké vlajce připomíná devět
těžkých let boje o nezávislost.
Film Eleny Dumitrescu Chaos ukazuje tu úžasnou směsici zoufalství,
zklamání, naděje a odhodlání, která dnes určuje veřejnou debatu
v Řecké republice. Není ztraceným národem, který dal světu tolik
talentovaných lidí. I dnes Řekové překládají z cizích literatur
desetkrát víc než 250 milionů Arabů. Zejména mladí se aktivizují, ale
problém je, že neexistuje žádná politická síla s reálným ekonomickým
a sociálním programem a aktivita, která míří do prázdna, vede
k ochablosti. Jako ve slavné tklivé filmové písni Stu Belami, kde se mluví
obrazně řečeno o jakoby mrtvých tělech a pohaslém zraku. V onom filmu
mluví také devadesátiletý Manolis Glezos, muž, který se stal symbolem
hrdinství řeckého lidu. Vyšplhal se za německé okupace Řecka na
Parthenón a vztyčil tam řeckou vlajku. Nezlomilo ho nic a je stále svěží
a plný síly, jako kdyby chtěl vystoupat stin korfi tu kosmu, tedy na vrcholek
světa, jak se zpívá v jedné písni. Když návštěvník vidí mladé lidi
vysedávající u Aristotelovy university, cítí, jak jsou podobní těm,
které známe z antických soch, které jsme se naučili milovat už
v mládí, uvědomíme si, že Řecko přežije i dnešní krizi. V nich je
naděje, kterou ale dusí jejich emigrace z rozvrácené vlasti. Ale každý,
kdo Řecko zná, ví, že se Platónova, Aristotelova, Sofoklova, Eurípidova
země z tohoto kolapsu dostane.
Carolan,
toto jméno si většina lidí spojuje s výtečným irským likérem, ostatně
Irové jsou proslulí kvalitou své whisky a svých lihovin. Jameson, Tullamore
Dew, stejně jako pivo Guiness jsou světové značky. Ale Carolan je něco
jiného. To není obyčejná značka, ale jméno hudebníka. Turlough O´Carolan
je asi nejslavnější hráč na keltskou harfu, jaký kdy žil. Já sám jsem
se o tento nástroj začal zajímat tehdy, když má manželka přivezla
z Francie desku s tradičními i původními skladbami, které nahrál
bretonský hudebník Alain Stivell Cochevelou, kterého znají i čeští
posluchači. Stivell upravil a hrál i některé skladby, které pochází od
O´Carolana.
O´Carolan se narodil slepý. Jeho šlechtická paní si všimla nezměrného
talentu a dala ho vyučit hře na harfu. Opatřila mu pak klidného koně a O´
Carolan začal objíždět zámky a šlechtické usedlosti a všude ohromoval
nadáním. Řada jeho skladeb zlidověla, mnohé jsou populární dodnes. Harfa
byla spojena s národní identitou do této míry, že angličtí páni
úředně zakazovali hru na harfu. O´Carolanova harfa se nakonec dostala do
státního znaku samostatné Irské republiky. Jednou jsem měl to potěšení
se na jakési recepci bavit s irským velvyslancem o irské hudbě a zejména
o muži jménem Turlough O´Carolan. Velvyslanec reagoval tím, že mi druhý
den poslal čtyři kompaktní disky s nahrávkami. Byl jsem mu hodně
vděčný, byl to dárek, který mne potěšil.
Irsko je dnes také těžce zkoušená země. I tam se banky urvaly
z veřejné kontroly. I tam se projevila krize finančního sektoru, která
stáhla dolů celou ekonomiku, jež měla a má málo domácího kapitálu.
Aktiva irských bank byla osmkrát větší, než byl irský hrubý domácí
produkt. Irsko se ale ocitlo v nepřízni osudu vícekrát. V paměti irského
národa žije zejména famine, hladomor, který ve čtyřicátých letech
devatenáctého století na základě nemoci a neúrody brambor vedl k emigraci
valné části ostrovanů. Famine je procentuálně snad největší
humanitární katastrofa v moderních dějinách. Irsko mělo před famine
8 milionů obyvatel, po famine jen něco přes dva. Na vině byla liberální
doktrína, kterou vyznávala britská vláda. V zemi bylo potravin dost, bylo
možno zorganizovat záchranu ohrožených lidí, ale vláda věřila volné
hře tržních sil, do které se nemá zasahovat.
Dánská lekce houževnatosti
Není v Evropě země, kde by mělo hlavní město tak velký podíl na
životě země jako Kodaň v Dánsku. I když jeho kořeny sahají do
12. století, zachovalo se z této doby málo, a když Erik z Pomoří
přenesl z Roskilde roku 1416 hlavní město do Kodaně, mělo jen asi
4 tisíce obyvatel, desetinu tehdejší Prahy. To už Dánové od doby
Kalmarské unie (1397) sjednotili celý sever, a i když se na začátku
16. století odtrhli Švédové, mělo ještě Dánsko pod kontrolou ?resund a
vybíralo za každou loď, která průlivem projela, clo. Protože se sundské
celní rejstříky do značné míry zachovaly, mohl historik Christensen
rekonstruovat čilý obchodní život mezi západní a východní Evropou,
jehož hlavními nositeli byli tehdy už Nizozemci. Příjmy byly tak vydatné,
že králi Kristiánu IV. (1577–1648) umožnily vést válku s Habsburky jako
soukromou. Kristián IV. zvelebil Kodaň, dodal řadu staveb ve stylu
nizozemské renesance, ale pozdější války a požáry Kodaň poničily tak,
že z této nádhery nezůstalo mnoho.
Vzestup Švédska byl spojen pro Dánsko se ztrátou jihošvédské provincie
Sk?ne (1658) a ztrátou dánské kontroly nad ?resundem. Válka se Švédy se
opakovala i za švédského krále Karla XII. (1682–1718), kterému
odvážně čelil s mnohem slabším dánským loďstvem Peder Tordenskjold,
admirál Frederika IV. (1691–1720).
Nejtěžší zkouškou prošlo Dánsko za napoleonských válek. Anglické
loďstvo v čele s Horatiem Nelsonem roku 1801 oblehlo a ostřelovalo Kodaň,
po splnění podmínek se sice stáhlo, ale roku 1807 Dánsku sebralo
válečné i obchodní loďstvo a systematicky zničilo Kodaň, která se
ocitla po ztrátě Sk?ne na okraji dánského státu. Zmučené Dánsko roku
1812 vyhlásilo státní bankrot. Jako Napoleonův spojenec pak přišlo roku
1814 o Norsko (kontrolované už od roku 1264), které přešlo do
švédských rukou.
V této situaci se ukázala síla dánského ducha. Země měla dva velké
muže v čele: krále Kristiána VIII. (1786–1848) a arcibiskupa Nicolaie
Frederika Severina Grundtviga (1783–1872). Zejména Grundtvig, theolog,
dějepisec a básník, byl vysoce praktický muž. Založil nové Dánsko na
tvořivé práci. Budoval lidové vysoké školy, zaměřené hlavně na
potravinářství. Dánsko nemělo suroviny, ale mělo dostatek půdy a začalo
zakládat podniky vyvážející pro rychle rostoucí evropská města
konzervovanou stravu a pivo. Mělo málo kapitálu, a tak sdružovalo malé
kapitály formou družstev do velkých podniků. Dnešní potravinářské
kolosy byly původně většinou družstva. A Dánsko začalo i pivo vyvážet
v kvantech, která jim můžeme jen závidět.
V atmosféře klidné, soustředěné práce se dostalo velkorysé podpory
i umění a kultuře. Kdo by neznal dílo Bertela Thorvaldsena (1768–1844) a
jeho nejnadanějšího žáka Jense Adolfa Jerichaua (1816–1883), ať už
z Thorvaldsenova musea, nebo z výzdoby chrámu Frue Kirke? Thorvaldsenův
Kristus z Frue Kirke je výrazem lidskosti a klidné soustředěnosti dánské
duše. Sebedůvěry, že každou pohromu může činorodý člověk překonat.
A Dánové to dokázali.
Měli nejen schopné politiky, ale i podnikatele. Pivovarníci Jacob Christian
Jacobsen (1811–1887) a jeho syn Carl Jacobsen (1842–1914) vytvořili
nadační fond, který podporoval a podporuje dánské umění, kulturu a vědu.
A nebyli sami, Dánsko zná podobných podnikatelských typů, které mysleli
na povznesení vlasti, mnoho. Kdykoli piji pivo Carlsberg, vím, že každá
sklenička podporuje dánskou vědu a kulturu. My jsme své pivovary rozprodali
a české vědě a kultuře neplyne z výnosu těchto podniků nic. Naproti
tomu Jacobsenové shromažďovali sbírku umění (zejména antického), která
činí Kodaň světoznámým fenoménem mezi milovníky a znalci umění.
Ano, naše společnost je v krizi. Ale se zlem lze bojovat. Okupované Dánsko
se vzchopilo i k odporu proti likvidaci Židů a dánský odboj jich převezl
na území neutrálního Švédska 8 500. Dánský král zůstal v okupované
zemi se svými spoluobčany a připnul si na svou uniformu židovskou hvězdu.
Když se šokovaný nacistický generál ptal, co to má znamenat, odpověděl:
to je přece Váš vynález! Dánské dějiny jsou důkaz, že z každé
šlamastyky se lze dostat. Chce to jen vůli a vynalézavost. A nějakého
takového Grundtviga v čele země. Dánové v jednáních s EU spojují
spolupráci a resistenci. Vyjednávají tvrdě a vyjednané rychle zavádějí.
Kéž bychom si z nich brali příklad!
