Dobré srdce se chce rozdělit s druhými
31. 03. 2010
S metropolitou moravským, arcibiskupem olomouckým Janem
Graubnerem se potkáváme 8. února 2010 v Olomouci. Rozhovor jsem začal
konstatováním, že jej vídávám na žehnání pramenů při zahajování
lázeňských sezon.
Pane arcibiskupe, jaký je vztah naší katolické církve
k přírodním léčivým zdrojům?
Církev patří k životu, a v České republice je spousta lidí, kteří se
k ní hlásí. Ať už otevřeně nebo je otevřena křesťanskému dědictví.
Moje účast na žehnání pramenů je mj. projevem toho, že naše církev
není daleko od života ostatních lidí, že prožíváme věci společně.
A protože hlavním posláním církve je oslavovat Boha a zprostředkovávat
lidem spojení s ním, prosíme o Boží požehnání i pro tyto zdraví
navracející Boží dary.
Co se týče Boží přízně, ta je pro české přírodní
léčivé zdroje čím dál potřebnější, protože lidská ohrožuje samu
podstatu našeho unikátního léčebného lázeňství. Snad i proto, že
uzdravování je v rukou Božích a léčení v rukou lidských.
Jak kdysi ve Všudybylu zdůraznil MUDr. Jiří Riedel, když citoval výrok
patrona lékařů Aesculapa: „Pomáhat lidem ke zdraví je dobré, ale naučit
je, aby si pomohli sami, je lepší“ (viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Nejlepší
výsledky v léčbě dětské obezity v České republice“). A na adresu
výroku Aesculapova pak: „Jeho naplňování je smyslem všech, kteří se
snažíme přírodě dávat co největší prostor uzdravovat.“ Nerad bych se
vyjadřoval k prioritám a směřování českého zdravotnictví. A už
vůbec ne farmaceutického průmyslu, které je logické. Přeji mu, aby byl
úspěšný v tom, že dovede vymyslet, vyvinout a vyrobit léky, které
pomáhají. Leč i v této oblasti vyžaduji, aby to byl projev služby. Jako
křesťan se dívám na každého potřebného jako na Krista, kterého miluji,
a proto nemohu vidět potřebného jen jako objekt případného obchodu nebo
pouze příležitosti se uživit. Základním musí být aspekt pomoci
potřebnému. S tím samozřejmě souvisí i to, že různé profese v rámci
zdravotnictví musí být finančně patřičně ohodnoceny, aby je lidé nejen
chtěli, ale i mohli vykonávat. Většina onemocnění má psychosomatickou
souvztažnost, a proto je ke zdraví tělesnému tolik potřebné i zdraví
duševní a duchovní. A to vyžaduje i určitou hygienu duše. Pohodu.
Takový systém myšlení a života, aby člověk žil v harmonii s Bohem,
s přírodou a s ostatními lidmi.
Potkáváme se díky laskavému zprostředkování hejtmana
Olomouckého kraje Martina Tesaříka. Nicméně, pastorační území
moravského metropolity hranice Olomouckého kraje dalece
přesahuje.
Ano, pokrývá celý kraj Zlínský, většinu kraje Olomouckého vyjma
Jesenicka. Kousek z kraje Jihomoravského kolem Kyjova a Vyškova a také
Pardubického, protože rodiště pardubického hejtmana Radko Martínka,
Moravská Třebová a další tamní moravské obce a města sice patří do
Pardubického kraje, ale historicky je to Morava. Funkce moravského metropolity
pak přesahuje rozsah vlastní olomoucké diecéze. Je jakýmsi představeným,
koordinátorem v provincii Moravské, kterou tvoří diecéze Olomoucká, spolu
s Brněnskou a Ostravskou.
Olomouc si jistě z kulturních a historicky
vojenskostrategických důvodů zaslouží být metropolí Moravy. Ostatně
zdejší komplex Přemyslovského paláce je pravděpodobně nejstarší a
nejrozsáhlejší románskou stavební památkou na území České
republiky.
Vaši tezi, doktore, podporuje i skutečnost, že Olomoucké biskupství nemá
žádnou zřizovací listinu, protože v roce 1063 šlo jen o znovuobsazení
Moravského biskupství, které bylo zřízeno v 9. století, když zde byl
velkomoravským a panonským arcibiskupem jmenován sv. Metoděj. Následné
historické události, vpád Maďarů a i vpády ze strany západní, o nichž
se mj. u vás ve Všudybylu zmiňuje pan Radek Míka (viz www.e-vsudybyl.cz, série článků
„Počátky naší státnosti“), rozbily Velkomoravskou říši a dočasně
i zdejší církevní strukturu, byť asi nějak fungovala. Těch informací
však máme příliš málo. Od roku 1063 už ale má olomoucký biskup na
starosti celou Moravu. Samozřejmě, že nesídlil pořád v jednom městě.
Tehdy, kdy byl kůň nejrychlejším dopravním prostředkem, pobýval na
různých hradech po celé Moravě. Chvíli tam a chvíli tam. Ale Olomouc
přesto vyrostla jako centrum, a do Švédských válek byla hlavním městem
Moravy i po politické stránce. Po invazi Švédů přebírá politický prim
Brno, avšak církevní centrum zůstává v Olomouci.
V souvislosti s Olomoucí určitě stojí za to zmínit, že se
tu v rámci spolupráce církve a státu podařila mimořádná věc. Vybudovat
Arcidiecézní muzeum evropského významu, které do Olomouce přivádí
spousty lidí.
Arcidiecézní muzeum Olomouc bylo založeno v roce 1998 coby součást Muzea
umění Olomouc. Je prvním muzeem tohoto typu v dějinách naší země. Jeho
součástí je románský palác moravských biskupů u baziliky sv. Václava
na olomouckém Přemyslovském hradě. Od roku 1999 byla pro potřeby muzea
postupně rekonstruována severní část někdejšího hradu – objekt
kapitulního děkanství a jeho hospodářský dvůr. Celý tento areál je
dokladem tisíciletí stavebního vývoje a patří k nejstarším trvale
osídleným lokalitám střední Evropy. Arcidiecézní muzeum je státní
institucí. Jeho stálá expozice (nezřídka zápůjčky z majetku církve,
farností a kostelů) v šestnácti sálech obsahuje mimořádně cenné
poklady. Přes tři sta exponátů z 12. až 18. století. Od románského
slohu po baroko včetně slavné Šternberské madony a kočáru biskupa
Troyera. A rád bych ještě zdůraznil, že je vedeno na špičkové
úrovni.
Když jsem v letech 1975 až 1978 bydlel a pracoval v Olomouci,
rád jsem jezdíval na Svatý Kopeček. Mělo to pro mne obdobné kouzlo, jako
když jsem jako dítě s maminkou a sestrou chodíval na příbramskou Svatou
Horu. Obzvláště rád jsem míval atmosféru tamních poutí.
Poutě mají velkou tradici. Mnohé zůstávají stále živé nebo se obnovují
či dokonce nově vznikají. Např. pouť hasičů na Hostýně. Ta má krásný
poutnický začátek. Někdy před zhruba dvaceti lety si jeden vesnický hasič
z valašské obce Kašava při pádu z lešení rozdrtil paty. Rok byl
upoután na lůžko, nevěda, zda bude ještě někdy chodit. A pak se dočetl,
jak hasiči chodí na poutě a slíbil: „Jestli se uzdravím, budu vodit
hasiče na Hostýn.“ Uzdravil se, slib splnil a přivedl na Hostýn tak asi
sto čtyřicet hasičů ze zlínského okrsku. Příští rok se k nim přidali
další. Dnes už je to pouť, která čítá na deset tisíc účastníků.
Z Hostýna se to přeneslo na další poutní místa, takže hasiči se
k obdobné pouti scházejí v Dubu nad Moravou nebo v moravských Křtinách.
Potom, co hasiči prožijí na Hostýně svou slavnost sv. Floriána, další
víkend jej slaví ve svých obcích. Je to taková spontánní vlna. Nikdo ji
neprojektoval. Pěkně se rozvinula a inspirovala další, protože podle vzoru
hasičů začali dělat poutě myslivci a lesáci. A tak jsem se musel
usmívat, když přišel představitel včelařů s tím: „Vy jste
nespravedliví. Upřednostňujete hasiče a myslivce. Proč včelaři nemají
svou pouť?“ Odpověděl jsem mu: „No, proč by ji nemohli mít? Jestli si
ji připravíte a zorganizujete, určitě bude.“ Ten muž to vzal vážně.
Domluvili jsme termín pro příští rok a bazilika byla plná včelařů.
Vedle těchto poutí na poutní místa je dost příležitostí, aby lidé
navštěvovali svatá místa a krásné chrámy. Ať už ze zbožnosti nebo
z touhy vidět kulturní bohatství. V této oblasti ještě můžeme hodně
pokročit dopředu, protože v devadesátých letech jsme většinu kostelů
museli začít zamykat, bylo z nich totiž zcizeno tolik věcí jako za
Třicetileté války ne. Teď se nám ve spolupráci s některými
organizacemi, např. tady v Olomouci s městem, daří mít přes turistickou
sezonu řadu kostelů přístupných, protože je v nich ostraha. Ta je nejen
hlídá, ale popř. zajišťuje službu průvodce. Ve Zlínském kraji, kde to
zaštítil a finančně podpořil Zlínský krajský úřad, je takovýto
společný projekt realizován ve více městech.
Církevní památky, včetně poutních míst, bývají výraznými
turistickými cíli. Nakolik podle vás Česká republika využívá svého
potenciálu cestovního ruchu k financování jejich ochrany a
údržby?
Především je důležité, abychom si my, domácí, uvědomili, jaké poklady
máme kolem sebe. Často kolem nich chodíme tak, jako že je nevidíme, a
všecko považujme za samozřejmost. Pokud budeme s to docenit, co tady máme,
jistě budeme chtít pozvat, aby se přišli podívat i další, protože
dobré srdce se chce rozdělit s druhými. Nepředstavuji si, že bychom
všechno měli organizovat jako záležitost jenom výdělku či otázku
ekonomickou. Ta s tím samozřejmě souvisí. Ale když budeme mít správnou
hrdost na odkaz minulosti, když vytvoříme vztah přijetí a otevřenosti, pak
mnozí lidé přijdou rádi, právě proto, protože byli dobře přijati. To
vidím jako základ. Jednak si uvědomit bohatství, kterým naše vlast
disponuje, jednak umět se otevřít a přijmout. Samozřejmě, ty, které
chceme pozvat a přijmout, přijímáme jako hosty. A oni se, i díky tomu,
jako hosté budou chovat. To zná zřejmě každá rodina. Pokud si dítě
přivede domů kamarády, záleží na tom, jestli je někdo doma. Pokud není,
tak tam třeba řádí. Ale jsou-li kamarádi opravdu hezky přijati, tak tam
škodu nenadělají, protože byli hezky přijati a rádi přijdou zas.