Čtyřmi pohořími 2
28. 11. 2009
Rumunsko za odměnu
16.30 Vařím hovězí bujón s vlastnoručně nasušenou cibulí. Hlavním
chodem jsou rýžové nudle s masem. Kmín, majoránka a čundrácký hlad
dělají večeři zážitkem. Idyla. Žádný halas. Jen zurčení potůčku a
šumění vodopádu. Konečně, vítej v Rumunsku! 22.10 Musím ze spacáku.
Nebe plné hvězd. Ledva zalezu zpátky, zjišťuji, že mne bolí v krku.
Polykám dva acylpyriny a vitamíny. Krk obvazuji šátkem a oblékám
mikinu.
Jako stádo ovcí
Pondělí 17. srpna 2009 06.15 Probouzím se, ale nechce se mi ven a ani
nemusím. Nicméně vylézám. Je pod mrakem. Stírám rosu ze stanu. Spacák
větrám na hůlkách. 06.40 Začínám vařit. 07.10 Balit. Na protější
stráni ovce. Vedeny bačou, jdou jako stádo ovcí. Zdá se, že nabraly můj
azimut. 07.50 Pastýřská idyla naštěstí stále daleko. 08.20 Odcházím.
Svítí slunéčko. Fotím vodopád. Jdu po silnici „drum no modernizata“
směr Novaci. V jedné ze zatáček potkávám baču. Fotíme se. On nás svým
hodně pamatujícím klasickým Olympusem, já digitálním. Dávám mu
bulharské cigarety a zápalky z pražského Novoměstského pivovaru. Už
dávno nejdu podle mapy. Ta skončila u „pasul Urdele“. Každou chvíli
v oblacích. Značky jsou, ale žádné ukazatele ani cedule s názvy míst a
vrcholků. A pokud, tak nejsou na schématu pánů Balatky a Čížka &
kol., kterým Olympia v roce 1986 vydala průvodce „Rumunské a
bulharské hory“.
Mnoho psů, zajícova smrt
11.30 Jsem v sedýlku a opět ne s to určit, kde jsem. Zato je tu mobilní
signál. Volám synovi a tátovi, že jsem, a v jaké pohodě. 12.06 Obědvám
v úbočí. Čas od času se zvednou mraky a poodhalí nádherné scenérie.
Šum vodopádu, zvonce a bečení ovcí, hvízdání bačů, k loveckému
salámu, česneku a chlebu, naprosto stylové. 12.45 Zpátky do ponožek a
pohorek. Úbytek hmotnosti snědených potravin v báglu víc jak nahrazuji
kamenným srdcem, které jsem nemohl nesebrat. 13.50 Přešel jsem nějaké
sedlo a funím do kopce. Téměř nahoře mne obklopuje smečka hafanů. To
nevypadá dobře. Mnoho psů, zajícova smrt. Za chvíli přichází bača a
uklidňuje mne i psy. Dávám mu cigára. Je povídavý. Říká mi cosi
o kabaně, jezeru a medvědech. A také se konečně dozvídám, kde jsem. Že
prý stoupám na Micaiu (2170). Pak se rozloučil, že půjde napřed a odvede
psy, aby se za mnou nevydali. 14.10 Dopisuji deník.
Abych se tu uštval?
14.18 Odcházím v mracích. Vidím ledva na pár kroků. Značení je
mizerné. 14.50 Značky jsou fuč. Jdu kamsi dolů. Ale nezdá se mi to.
Vracím se šikmo zpátky. Mraky se zvedly. Bača, co mne zachránil před psy,
huláká z mnohakilometrové vzdálenosti přes údolí: „Akolo!!!“ a
rázně gestikuluje, abych šel zpátky. 15.18 V úbočí vyvěrá voda. No,
jsem tu, abych se tu uštval? Stavím stan a vařím. Přišel bílý pes.
Vysvětlil jsem mu, že pro něj nic nemám, což pochopil a odešel.
16.50 Jsem po večeři. Zatímco jsem jedl, prošlo stádo ovcí. Jejich bača
mne zve na salaš. Naznačuji, že mám perfektní bydlení. 22.10 Jako včera
koukám na Mléčnou dráhu. Hvězdnaté nebe, stan mokrý rosou a k tomu Kant
(nejen Kainc): „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a
úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní
zákon ve mně.“
