Čtyřmi pohořími 1
27. 10. 2009
Na plese u Drákuly
Úterý 11.8.2009 Po dvou letech jsem se opět vydal na toulky rumunskými
horami. Tentokrát „nábližkou“ přes bulharský Burgas. 12. srpna jsem
nezvládl vystoupit v cílovém nádraží Petrosani. Rozhodování, jak se
situací naložit, mi usnadnilo to, že jsem se dosud nekoupal v Černém moři
a báječná společnost ve vlaku.
Pátek 14. 8.2009 Zpátky z Burgasu už jsem Petrosani nepřejel.
Z nádraží jsem se v 9 hodin českého času (rumunského je o hodinu
víc, a já celé Rumunsko používal český) taxíkem nechal vyvézt k hotelu
Rusu. Taxikář sice naznačoval, že bych měl vystoupit v Telescaun, který
jsme míjeli, ale radit se s mapou, když jsem tu byl před šestadvaceti lety?
A tehdy lanovka vedla na cabanu Rusu? Až když jsem dofuněl téměř
k motelu Parang, k horní stanici lanovky, jsem zjistil, že je to
přejmenovaná cabana Rusu a spodní stanice, že je v Telescaun. No co?
Převýšení půl kilometru. Jen malým zadostiučiněním mi byli vistaci,
houpající se na zastavyvší lanovce. Nad její horní stanicí zapadám do
hospody na dvě piva Ursus. Ještě nabrat vodu a hurá do nitra pohoří
Parang. 11.44 Vodu jsem nenabral, protože letos mám bágl těžký,
přetěžký, zato směr Lacul Mija. 12.10 U turistické cedule obědvám
chleba se špekem. 12.40 Odcházím. 15.02 Jsem u plesa. Našel jsem místo
na stan. Začalo krápat. Sotva do něj naházím věci, leje. Trochu jsem si
zdříml. 18.00 Kuchtím. Zeleninový bujón a fazole, které mi předvařila
Vitana. Než se dovařily, vzal jsem koupel. 19.20 Nad zrcadlící se hladinou
plesa dopisuji deník a vyrážím na obchůzku. 21.00 Jsem zpátky. Chci
poslat SMS, že jsem na plese u Dráculy, a to pleso že se jmenuje Mija, ale
k odeslání není signál. Obloha je plná hvězd.
I tady už vařila Vitana
Sobota 18.8.2009 05.26 Probouzím se, oblékám mikinu, gatě, bundu a boty a
jdu obejít pleso kolem dokola. 06.01 Jsem zpátky. Dělám čaj a ovesné
vločky. Ani nejsou až tak nechutné. 06.32 Jsem po snídani. Třídím věci
a ručníkem stírám rosu ze stanu. 07.05 Dopisuji deník a zalézám, abych
mu dal šanci doschnout. 08.20 Stan balím oschlý jen trochu.
08.30 Odcházím. Kousek za morénou plesa Mija měním baterii ve foťáku
Olympus Mijú. 09.30 Jsem zpátky na rozcestníku žlutého bodu a červeného
pruhu a v oblacích. Svačím müsli tyčinku. 09.45 Odcházím směr Paring
Mare. Liduprázdno. 10.40 Míjím kamenné refugiu. 12.03 Obědová pauza.
Sundavám boty. Lovečák, česnek, čaj a chleba. Tu a tam výhled na Paring
Mare, přes nějž se valí mraky. 13.25 Paringul Mare (2519). Vrcholová
bronzová destička, na níž jsme s Honzou Vajsem a Pavlem Mališkou v roce
1983 položili ruce a zvěčnili na diapozitiv, je pryč. Nechávám se fotit
rumunským turistou, že jsem tu zas. 14.02 Jsem v sedle Gruiul (2350). Pode
mnou pleso Mandra (2140). Vede k němu červený bod. Opatrně sestupuji
stěnou obřího kotle. 14.20 Doloudal jsem se k jezeru. Obhlížím, kam
umístit stan. Stavím jej a zjišťuji, že i tady už za kohosi vařila
Vitana. 15.02 Zaujímám polohu ve stanu. 15.30 Začínám dělat slepičí
bujón a těstoviny. 16.00 Jsem po večeři. Ze sedla Gruiul sestupují hordy
lidí. Hraji jim na flétnu. 16.20 Páchám hygienu a zaléhám.
19.30 Probouzím se. Kol kolem rušno. Ani nevím, zda se mi chce ze stanu.
20.05 Vylézám a gestem zdravím halasné rumunské sousedy. Kolem
procházejí Češky. Nevnímám, co si povídají, pouze melodii hlasů.
20.35 Zalézám. 21.05 Ne a ne usnout. Venku tma. Radím se s mapou.
Jdou, jdou, mrtví jdou
Neděle 16.8.2009 05.20 Probouzím se, ale hned se ukecávám a pokračuji ve
spaní. 06.10 Vyhazuji slimáka ze stanu a sebe také k ranní koupeli. Abych
nebyl na očích, přecházím kamenné pole do skryté zátoky. Slunce ozařuje
stěny skalního kuloáru. Je nádherný den. Ručníkem stírám stan.
06.50 Začínám vařbu. 07.20 Jsem po snídani. Myji nádobí a dopisuji
deník. 07.35 Začínám balit. 08.20 Odcházím rozvážným tempem zpátky
kotlem. 08.46 Jsem nahoře. Zdravím se s kýmsi. Na čundráka ani baču
nevypadá, ale huláká tak. 10.00 Jsem na jakémsi vrcholu. Podle výškoměru
by to mohl být Lesus (2375). Svačím tyčinku Fly a odpočívám. Hraji na
flétnu králičácký tradicionál „Jdou, jdou, mrtví jdou“, už proto,
že za můj první rumunský čundr může autor jeho textu Dean Valášek.
10.30 Pokračuji mlžnými horami. 10.40 V sedle potkávám tři české
kluky. Vykají mi. Prý mají horečku, a tak jim odpouštím. Chvíli s nimi
povídám a pak vzhůru do oblak. 12.00 Obědová pauza. Kde jsem? Nevím. Je
mi to šumák. 12.45 Zatímco mám siestu, procházejí kolem čtyři
rumunští čundráci. Po pár minutách jsem před nimi. Kráčím mlhou po
oblých travnatých hřbetech kopců, jejichž vrcholy značená cesta
traverzuje. Tu a tam mraky na chvíli ustupují. Rád bych bivakoval někde
u plesíček. Ale kde jsou? 15.00 Pod velkým sešupem objevuji značení
železnými tyčemi a silnici přes Urdele. Tak to jsem to vzal hezky! Radím se
s mapou, kde je voda. Fotím koně a silničku. Scházím po ní až tam, kde
ji podtéká potok. 15.30 Jdu do stráně. Nádherné místo. Stan stavím nad
vodopády.
