Kto si netrúfa zastať sám seba,

Česká republika učebnicovým příkladem agenturní impotence

tomu nesveriť kľúče od neba.

Ondrej Bella, 1851 – 1903

• odvětví cestovního ruchu není českou veřejností vnímáno jako něco, co by stálo za pozornost • cestování a business travel umožňují dávat dohromady kvalitní umělecké subjekty • kvalita upoutaná na jedno místo stagnuje • polistopadová reprezentace nejen hlásá, ale všemi možnými i zdánlivě nemožnými skutky dokazuje, že stát je opravdu špatný hospodář • snažíme se nejen hrát, ale iniciovat obecně prospěšné věci • společně s dalšími takto uvažujícími lidmi jsme cítili, že je naší povinností zachránit originální partituru Novosvětské symfonie • čas, peníze a společenská apatie způsobují, že Česká republika každým dnem ztrácí díla obrovské umělecké i finanční hodnoty • Česko, do nějž by měli turisté přivážet desítky miliard dolarů ročně, je učebnicovým příkladem agenturní impotence • bojím se, aby se definitivně nezničilo to, co je u nás krásného, zhlížením se v tzv. amerických hodnotách • festival Pontes propojuje místa, starosty a samosprávy měst – památek UNESCO – dostává je do mezinárodního povědomí •

Oldřich Vlček pochází z jižních Čech. Před nedávnem oslavil padesát. Je zakladatelem, dramaturgem a šéfem orchestru Virtuosi di Praga, agentury LUPULUS a mezinárodního hudebního festivalu PONTES. Je houslovým virtuózem, dirigentem – milovníkem života a ježků. Mistře, jak vnímáte cestovní ruch?
Jako obrovský a z hlediska státních zájmů (téměř jakékoliv země) strategický byznys. Užívat služby firem podnikajících v cestovním ruchu je nutností, a to nejen pro mne. Lidé po celém světě budou vždy chtít cestovat. V oblasti mého působení vidět a slyšet umělce a soubory z jiných států. Je pravda, že drtivá většina světových renomovaných orchestrů nerada cestuje. Že raději zůstává doma a byznys cestovního ruchu je pro ně v tom, že zahraniční publikum přivádí za nimi. Například Vídeňská filharmonie nebo podobné veliké hudební domy. Na druhou stranu, kvalita upoutaná pouze na jedno místo vždycky nějakým způsobem stagnuje. A koneckonců, cestování a business travel umožňují dávat dohromady kvalitní umělecké subjekty, které se potkají třeba v Paříži nebo New Yorku. Bez zavedených postupů a zapojení profesionálů cestovního ruchu by to šlo neskonale nákladněji a obtížněji. Mně, jako výkonnému umělci, dává cestování ohromné příležitosti seberealizace a prezentace. Přináší mi zpětnou vazbu. Poznávám nádherná místa, zajímavé lidi. Využívám často špičkových služeb a vytvářím si kvalitativní měřítka.

Prosincový Všudybyl (str. 26) přináší informaci o tom, že pro svět a další generace byla zachráněna originální partitura Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. Kromě vás, jako iniciátora, se na záchraně starých partitur významnou měrou podíleli za České muzeum hudby PhDr. Markéta Hallová, za muzeum Antonína Dvořáka PhDr. Jarmila Tauerová, za Muzeum Bedřicha Smetany PhDr. Olga Mojžíšová, ale hlavně za generálního partnera, akciovou společnost Léčiva Ing. Jiří Michal. Nebýt této iniciativy, byla by již (vzhledem ke značně neutěšenému stavu) originální partitura nenávratně ztracena. Hodnota tohoto rukopisu je nedozírná ve světovém měřítku. Její odhadní cena jde do milionů dolarů. A protože naše polistopadová reprezentace nejen hlásá, ale všemi možnými i zdánlivě nemožnými skutky permanentně dokazuje, že stát je špatný hospodář, byl by osud partitury bez této iniciativy zpečetěn. Byla by to nenahraditelná škoda.
Jak stárnu, daleko intenzivněji vnímám svět kolem sebe. Jako muzikant se celý život živím hudbou. Zřejmě každá lidská činnost, a tedy i hudebně interpretační, se dá dělat v široké škále osobních přístupů. Od velmi povrchního, až po souznění blížící se dimenzím absolutna. Uvědomil jsem si, že pro mne nemá cenu dělat takové ty konzumní koncerty, kdy nevím, co hraji, pro koho to hraji, pouze vím za kolik. Proto se snažím nejen hrát, ale iniciovat věci, které jsou obecně prospěšné. Společně s dalšími takto uvažujícími lidmi jsme cítili, že je naší povinností po prvním rukopise – Smetanově Mé vlasti – zachránit i originál partitury Novosvětské symfonie. To bylo v loňském roce. Pro tento rok jsme iniciovali záchranu autografů Prodané nevěsty. Záchrana spočívá v tom, že je rukopis zrestaurován a uložen tak, aby se zachoval pro další generace. U Prodané nevěsty uvažujeme i o digitální reprodukci partitury na CD ROM. Domnívám se, že až se naše země stane členskou zemí Evropské unie, bude po nás (ostatně jako je po všech ostatních členech) požadováno, abychom prokázali, jak pečujeme o uchování si své národní identity. Jsem přesvědčen, že ještě máme světově unikátní kulturní hodnoty, jimiž se můžeme úspěšně prezentovat. Ale jakou odpověď dáme za pár let? Zneklidňuje mne fakt, že čas, peníze a společenská apatie způsobují, že každým dnem ztrácíme díla obrovské umělecké i finanční hodnoty.

Že se dobré umění prodává samo, je stejně absurdní premisa jako tvrzení, že pro propagaci Česka není třeba nic dělat proto, že už to za nás udělali naši předkové. Snad nikdo, kdo rozumí byznysu kolem cestovního ruchu, nepochybuje o tom, že nám – tedy Čechám, Moravě i Slezsku – naši předkové odkázali úžasně disponovanou turistickou destinaci. Nicméně Česku, a to i v oblasti cestovního ruchu, chybí nejen schopný impresário a systém, ale vůbec společenská poptávka po využití ekonomických výhod z těchto daností plynoucích.
Ani nevíte, jak bych byl rád, kdyby se špičkové umění prodávalo samo…! Praxe, a to v čemkoliv, je však taková, že i nejšpičkovější sportovec či umělec na to musí mít agenturu. Je-li taková agentura invenčně impotentní, má daný jedinec či soubor smůlu při prosazování se doma, natož na zahraničních scénách. Česká republika je zemí, kam by měli turisté přivážet desítky miliard dolarů ročně! Nicméně je učebnicovým příkladem výše zmíněné agenturní impotence.
V prosincovém Všudybylu z loňského roku ředitel Obecního domu v Praze Ing. František Laudát konstatuje (str. 21), že si v Obecním domě raději vytvořili vlastní uměleckou agenturu. Po zkušenosti s různými agenturami jsme k tomuto výsledku dospěli i my, a tak již přes 10 let zastupuje orchestr Virtuosi di Praga umělecká agentura LUPULUS.

Rozhovor s generální ředitelkou Top Hotelu Praha Ludmilou Koutskou v sedmém vydání loňského Všudybylu (str. 20–21) jsem navodil nejstručnější muzikantskou anekdotou o tom, jak se potkají dva muzikanti, kteří nikoho nepomlouvali. Dovolte mi, abych v tomto duchu vzpomněl cechu dirigentského.
V době anekdotického děje věda již pokročila natolik, že se začaly dělat transplantace mozku. Zájemci jsou prezentovány mozky a jejich pořizovací ceny. „1000 $ – to je mozek pyrotechnika. Zahynul při výbuchu,“ říká profesor sanatoria. „Ne, ne, ne. To bych nechtěl,“ odtuší čekatel na nový mozek. „10.000 $ – mozek atomového fyzika.“ „A čí byl támhleten mozek za milion dolarů?“ „Ale, to je mozek českého dirigenta.“ Zájemce se podiví: „Českého dirigenta? A proč je tak ukrutně drahý?“ „Víte,“ dí pan profesor, „co to dá hledání, než u některého z nich vůbec nějaký najdeme?“
Rád bych podotkl, že jsem tuto anekdotu slyšel v roce 1975, a tak zcela určitě nebyla vymýšlena na současné české dirigenty, natož pak na dirigenty Česka.
No, občas si zadiriguji. A to i s cizími orchestry v USA, Japonsku, v Itálii a tak… Díky internetu a předchozím kontaktům jsme zjistili, že po světě existuje devadesát osm festivalů věnovaných Mozartovi. Napsali jsme do Soulu, protože v Koreji jsem nikdy nebyl, a tamní mozartovský festival mne skutečně zaujal. Domluvili jsme se s šéfdirigentem Soulského symfonického orchestru panem Ying Kwong Lee, že uděláme výměnu. Že jej pozvu do Prahy a on mne do Soulu. Byla to neuvěřitelně nádherná záležitost. Přišel jsem na první zkoušku. V sále seděl sedmdesátičlenný orchestr, v němž jsem neviděl jediného muže. Samé vesměs krásné dívky. Až posléze jsem zjistil, že je tam i sedm pánů muzikantů. Dirigoval jsem a vysvětloval primům, že by měli použít jiný smyk, že by se jim to lépe hrálo. Koncertní mistryně vrtěla hlavou, že to nejde. Tak jsem jí požádal, aby mi půjčila své housle. Do té doby, než jsem toto udělal, ke mně měli vztah tak trošku v duchu vaší muzikantské anekdoty – jako orchestr k hostujícímu dirigentovi. V momentě, kdy jsem zahrál, nastalo zděšení. Zjistili, že jsem houslista, a že vím, o čem hovořím. Získal jsem tím ohromný respekt. Všechny houslistky mi pak podepsaly plakát a jedna mi tam dokonce napsala, že mne strašně miluje. Ještě ho mám schovaný…

Domníváte se, že jsou představitelé českého průmyslu cestovního ruchu vnímáni na srovnatelné úrovni s reprezentací bankovnictví, strojírenského průmyslu či jiných českých hospodářských odvětví?
A oni jsou nějací? A ono je u nás nějaké takové průmyslové odvětví? Na mne to dělá dojem, že ne, že se vše děje živelně. Jistě se najdou jedinci, kteří si to myslí, možná i proto, že získali veliké půjčky od bank. Odvětví cestovního ruchu, pokud se bavíme o ředitelích cestovních kanceláří, ubytovacích zařízení apod., skutečně není českou veřejností vnímáno jako něco, co by stálo za pozornost. Věřím ale, že se tento přehlíživý vztah k tak významnému a globálně úspěšnému hospodářskému odvětví, jako je cestovní ruch, bude postupně měnit. Na to, aby měl (v obecné rovině) český hoteliér či vynikající kuchař obdobnou prestiž jako jeho kolega ve Francii, Rakousku, Švýcarsku, Španělsku či Německu si budeme muset ještě nějakou chvíli počkat. A nebude to jen kvůli pověstné české závisti. Dobrá pověst a prestiž je věcí tradice a tradice nevznikne bez dobré pověsti…

Po jedenáctém září hleděl celý svět na Spojené státy americké. Jak asi hledí ony na nás?
USA jsem procestoval křížem krážem a domnívám se, že na nás hledí jako na jakýkoliv malý stát. Obyvatelé Ameriky jsou o sobě přesvědčeni, že jsou nejsilnějším a nejstatečnějším lidem na světě. Jsou na to velice citliví. Donedávna si byli jisti i svou nezranitelností. Domnívám se, že hrůza z 11. září je pro ně dosud něco naprosto neuvěřitelného, že jsou z toho ještě dnes vyděšeni. USA jsou zemí obrovské svobody, ale i problémů. Svoboda problémy přináší a musí se s ní umět žít. V džungli to celkem jde, ale podstatou člověka jako druhu jsou etické hodnoty, a těm je třeba se učit tam jako tady. Na USA nehledím jako na náš vzor. Je pravda, že spousta věcí tam funguje lépe než u nás, ale americká kultura je ještě nedospělá, protože všichni jsou tam vlastně „odněkud“. Je to expanzivní svět konzumního zboží a zábavy, plastických hmot, rychlého občerstvení a efektních velkofilmů. Bojím se, aby se definitivně nezničilo to, co je u nás krásné, zhlížením se v tzv. amerických hodnotách. Patří k tomu třeba i oběd na krásném porcelánu a ne v papundeklových kelímcích. Nepřipadá mi trestuhodné, dám-li na pódiu nebo za ním květinu některé z členek mého orchestru. A nestihnu-li pomoci dámě do kabátu, otevřít jí dveře a dát jí přednost, připadám si trochu jako křupan. Chce-li mít někdo křupanství jako své specifikum – prosím, je to jeho volba. Ale k nám bych to nezatahoval. Evropské hodnoty jsou mi drahé. Ryze české věci jsou nádherné. Ryze bulharské, španělské nebo francouzské rovněž. Každý skutečný národ má svoji identitu. Věřím, doufám, že Evropská unie bude mít uchování národních kulturních identit jako jeden ze svých trvalých cílů.

Poprvé jsem o vašem symfonickém orchestru Virtuosi di Praga psal ve třetím vydání loňského Všudybylu (str. 14). V tom samém vydání mistr Jiří Srnec konstatuje, že jeho Černé divadlo je daleko známější a má neskonale více angažmá v zahraničí než doma.
Orchestr Virtuosi di Praga zřejmě také. Je dobrovolným sdružením sestaveným především z mladých lidí. Není to ani městský, ani státní orchestr. Přesto již existuje deset let. Natočil 150 kompaktních disků. Realizoval téměř dva a půl tisíce koncertů – většinou v zahraničí. V letošním roce pojede na cestu kolem světa. Pokud budou mít Virtuosi di Praga i nadále štěstí na takové partnery, jako jsou společnosti Léčiva, Metrostav aj., kteří jeho uměleckou činnost podporují, zůstane-li nám nakloněno Hlavní město Praha, jehož čtyřletý grant vnímám kromě jiného jako morální ocenění našich snah, měl by orchestr Virtuosi di Praga i do českého cestovního ruchu vnést mnoho pozitivního, neboť, jak se vyjádřil fenomenální světový violoncellista Mstislav Rostropovič: „Virtuosi di Praga jsou báječným reprezentantem české kultury.“

Tím jste navodil poslední téma našeho rozhovoru. Cestovní ruch je o cílech. Návštěvnost cílů je o referencích, o propagaci. Globální návštěvnost je o referencích světově uznávaných osobností, o globální propagaci, o tom, být např. v prestižním Seznamu světového dědictví UNESCO. Průvodce labyrintem českého cestovního ruchu Všudybyl se letos stává mediálním partnerem hudebního festivalu PONTES, který propojuje česká města, v jejichž katastru se nacházejí památky zapsané do Seznamu světového dědictví UNESCO.
Jsem rád, že naším partnerem je právě časopis Všudybyl, a zejména pak skupina lidí, které reprezentuje, neboť mám pocit, že informace tekou správným směrem. Pro daná města to má obrovský význam, neboť festival se dostává do mezinárodního povědomí a představuje daná města jako historická centra kultury. Festival se koná v září. Propojuje místa, starosty a samosprávy měst památek UNESCO. Festival PONTES má vlastní výpravný katalog a důstojnou propagaci. Města zapsaná na seznamu UNESCO nejen že se dostávají do obecného povědomí, ale získávají i nové partnery, dochází k užitečným spojením – jako příklad lze uvést Valticko-lednický areál a Československou obchodní banku.Vyvrcholením festivalu je každoroční závěrečný koncert ve Dvořákově síni pražského Rudolfina, kde se mohou setkat a také setkávají nejen starostové a partneři měst UNESCO i festivalu PONTES, ale i milovníci a partneři orchestru Virtuosi di Praga .

www.skyfamily.com/pontesfestival