• po druhé světové válce jsme byli zemí, která měla největší předpoklady stát se nejbohatší a nejúspěšnější v Evropě • když ti nejprimitivnější převzali vedení našich národů a zodpovědnost za jejich budoucnost • začátky ve Švédsku byly šokující, ale pak jsem kráčel od příjemného překvapení k ještě příjemnějšímu • spadneš-li do hluboké vody, musíš plavat • nikdy jsem se na obchodní případ nedíval jako na cíl svého snažení, ale jako na technický problém • proč měl poválečný švédský průmysl největší dynamiku • díky altruistické politice Olafa Palmeho se ze Švédska vystěhovalo více než dvacet tisíc nejúspěšnějších podnikatelů • daně mají být přijatelné a mají se vybírat • příliš vysoké daně mají opačný efekt • Českou republiku lze doporučit všem, kteří jsou alergičtí na placení daní • ekonomický vývoj, jako ostatně vývoj lidstva, se odehrává podle principu pendlu • když burza příliš naroste, musí se zřítit, aby zase mohla růst • Česká republika se stane centrem obchodního styku Západ – Východ, Sever -Jih a její budoucnost vidím pozitivně •

Česká republika je perfektním místem pro investice

Pro interview s prezidentem Českých aerolinií panem Miroslavem Kůlou v desátém vydání loňského Všudybylu (str. 30–31) jsem si na pomoc přizval moudra dvou válečných letců – Antoine de Exupéryho a Jana Horala, kteří bojovali ve druhé světové válce. Jan Horal je v současné době prezidentem akciové společnosti Bohemia Properties, která vlastní hotelovou skupinu, do níž patří i pražský hotel Duo a hotel Růže v Českém Krumlově. Pane Horale, v souvislosti s vaší osobou jsem zmínil jednu z významných historických etap – vaši účast ve druhé světové válce.
To ale pro mne v mém životě nebyla příliš významná etapa. Snad jen, že si mohu říci, že jsem splnil svou povinnost Čecha, demokrata a humanisty.

Tankistou, který měl křídla
Sloužil jsem u více leteckých perutí. Kanadských a australských. Po výcviku u Kanaďanů jsem zůstal u anglických perutí. K českým perutím jsem se nedostal, protože jsem odešel na Střední východ do Lybijské pouště. Po těžkém zranění a následné ztrátě citu pro rovnováhu jsem se koncem roku 1943 jako odepsaný pilot a válečný invalida přihlásil do československých tankových jednotek. U Dunkeru jsme najeli na minu. Byl jsem opět zraněn a válku jsem i u tankistů ukončil. Byl jsem jediným tankistou, který měl pilotní křídla na uniformě.

Viděli jsme fantastickou budoucnost
Po krásné, ale krátké periodě svobody mezi 45. a 48. rokem, kdy jsme před sebou viděli fantastickou budoucnost, v zemi, která měla největší předpoklady k tomu, aby se stala nejbohatší a nejúspěšnější zemí Evropy, přišla naprostá tma. Mým štěstím bylo, že jsem vždy byl pacifistou, který neměl v lásce vojenskou disciplínu. I proto jsem se místo vojenské kariéry dal na studia strojního inženýrství. Léta studií na vysoké škole zřejmě byla nejšťastnější dobou mého života. K tomu nutno přičíst i jistá privilegia z války. To vše s nástupem totality, s hrůzou, která nastala, skončilo.

Pyramida postavená na hlavu
Ti nejprimitivnější převzali vedení našich národů a zodpovědnost za jejich budoucnost. Postavili společenskou pyramidu na hlavu. Nahoře byli ti, kteří měli být dole. Včas, ještě než mne mohli pronásledovat, jsem uprchl. Neodešel jsem proto, že bych se bál. Že by mi mohli něco vzít. Emigroval jsem, protože jsem si nedokázal představit, že bych mohl žít v systému, proti němuž jsem bojoval. Ti, kteří se teď prodrali k moci, měli sice rudý mundůr, a tamti hnědý, ve skutečnosti to ale byl ten samý duch. Nevěřil jsem, že kdy bude možný návrat Československa k demokracii. Věděl jsem, že Západ žádnou válku nezačne, a nepočítal jsem s tím, že by totalitní systém skončil sám od sebe.

Od příjemného překvapení k ještě příjemnějšímu
Díky různým okolnostem jsem se dostal do Švédska. Tam jsem nakonec zůstal, přestože jsem původně chtěl do Anglie. Začátky ve Švédsku pro mne byly šokující. Byla to země obtížného navazování kontaktů. Tehdejší Švédové byli mnohem konzervativnější, než jakýkoliv jiný národ, který jsem poznal. Úžasní introverti. České vtipkování a snaha vyjít s každým, to neexistovalo. První měsíce, než jsem se naučil švédsky, byly těžkou izolací. Pak jsem začal poznávat národ a zemi. Kráčel jsem od příjemného překvapení k ještě příjemnějšímu. Dostal jsem se k tomu, že mám tu zemi úžasně rád. Jejích obyvatel si velice vážím. Jsem jim vděčný za to, že jsem měl veškeré možnosti, jako kdokoliv ve Švédsku. Oženil jsem se tam. Mám tam tři děti, které jsou velmi úspěšnými členy švédské společnosti. Vychoval jsem je, aby byly stoprocentními Švédy. Nechtěl jsem, aby měly problémy jako já s tím, kam vlastně patří.

Spadneš-li do hluboké vody
Chtíc nechtíc, stal jsem se podnikatelem. Spadneš-li do hluboké vody, musíš plavat, aby ses neutopil. Tak jsem začal plavat a ukázalo se, že jsem schopným plavcem. Záhy jsem se stal velice úspěšným podnikatelem ve Švédsku, v Anglii a ve Švýcarsku. Patřil jsem mezi mezinárodní podnikatele, jejichž aktivity byly jak v USA, tak v Japonsku. Stal jsem se tím, čemu Angličané říkají chief executive elitní společnosti. Nebyl jsem obchodníkem, vždy jsem se cítil být technikem. Nikdy jsem se na obchodní případ nedíval jako na cíl svého snažení, ale jako technik na technický problém. Toho se držím dodnes.

Dezertérem a reakcionářem
Můj vztah ke komunistickému Československu nebyl nejlepší. Byl jsem označen za dezertéra a reakcionáře. Jednoho dne se ale u mne v kanceláři objevil pan Procházka – velice inteligentní mladý muž, bratr tehdejšího generálního ředitele Motokovu. Nabídl mi, abych ve Švédsku převzal zastoupení Škody Mladá Boleslav. Vůbec se jim tu nedařil prodej. Protože jsem byl zřejmě nejúspěšnější bývalý Čechoslovák ve Švédsku, obrátili se na mě. Když jsem panu Procházkovi řekl, jak se věci mají, že jsem v Československu na indexu, tento konstatoval: „Na to my kašleme. Přeberete-li zastoupení, tak vám garantujeme, že vás budeme považovat za legálního švédského občana a že vás vaše švédské občanství bude u nás chránit. Pokud převezmete zastoupení, klidně můžete do Československa.“ Po mnoha letech jsem se tak opět mohl podívat domů. Vidět otce, bratra, sestru, členy rodiny. Byl to tu pro mne zajímavý svět. Po celou dobu pobytu se kolem mne motali dva tajní. V hotelu Alcron jsem dostal pokoj, o němž mi přítel – bývalý letec, který tam dělal nosiče – řekl: „Máš tam odposlech.“

Nechal jsem nafotit Volvo a Škodovku
Měl jsem nápad, jak české vozy prezentovat. Jelikož jsem měl málo peněz na reklamu, řekl jsem si, že udělám jedinou reklamní kampaň. Nechal jsem nafotit nové fantastické Volvo a naši Škodovku. Mezi oba automobily jsem postavil švédskou rodinku – otce, matku, dvě děti a spoustu kufrů. Na novinové dvoustraně byl pod tím nápis: „Nový model Volvo je bezvadný, fantastický vůz. Stoprocentně jej doporučujeme, ale Škoda je také bezvadné auto. Za cenu jednoho Volva si však můžete koupit dvě Škodovky, pro pána a pro paní, a ještě vám zbyde spousta peněz na velkou nádhernou dovolenou s dětmi.“ Anonce byla tak úspěšná, že jsem měl během čtrnácti dnů zhruba šedesát obchodních zástupců. Každý z nich koupil pět vozů. Prodej Škodovek se pořádně rozjel.

Vstup Volva do Škodovky překazili Sověti
Tehdejší generální ředitel společnosti Volvo si mne zavolal a strašlivě mi za anonci vynadal. Zároveň mi nabídl pozici prodejního ředitele společnosti Volvo. Kontakty s Volvem jsem si udržel a během krátkého návratu demokracie a logiky do Československa, za éry Dubčeka, jsme vyjednávali, že by Volvo vstoupilo na čtyřicet let do Škodovky. Že by tento společný podnik vyráběl malé automobily. K realizaci nedošlo, protože nás opět „osvobodili“ Sověti. Zase nastala doba uprchlíků. Mně se podařilo dostat z Československa do Švédska rodinu mého bratra. Sestra se dostala do Švýcarska. V republice již zůstal pouze můj otec, který ji nechtěl opustit, a pár příbuzných.

Proč měl švédský průmysl největší dynamiku
Když jsem začal, neměl jsem na to, abych založil akciovou společnost. Proto jsem provozoval společnost s ručením omezeným se základním jměním pět tisíc švédských korun. Původní švédský daňový systém fungoval tak, že podnikatel, který si vybral zisky z firmy, platil úžasně vysoké daně, jakmile překročil jisté niveau. Zdanění šlo až do devadesáti tří procent. Pokud však nechal peníze ve firmě, reinvestoval-li je do rozvoje firmy, do vývoje, tak z toho daně neplatil. Říkalo se tomu zakryté rezervy. Má firma vytvořila gigantické zakryté rezervy. Právě proto rychle rostla a stejným způsobem tehdy celý poválečný švédský průmysl. Podniky investovaly do rozvoje a nerozdávaly zisky.

Strašný „kraťas“ – doba Olafa Palmeho
Celou dobu jsem měl hlavní firmu ve Švédsku. Opravdu jsem neměl nic proti tomu, platit vysoké daně. Považuji za samozřejmé, že člověk, který hodně vydělává, má velkou společenskou zodpovědnost. Bohužel, ve Švédsku v roce 1969 nastal strašný zkrat – doba Olafa Palmeho. Sociální ideály, které jej dostaly na post premiéra, byly přespříliš altruistické – nereálné. Vytvořil ve Švédsku sen o supersociálním státě, kde se majetkové poměry během jedné generace téměř vyrovnají. Švédové nechtěli jít hrubou metodou komunismu – totiž znárodněním, ale daňovou nivelizací. Vytvořili nový daňový systém a zavedli daň z majetku. Daň z majetku považuji za oprávněnou, ale způsob, jak ji konstruovali, měl pro Švédsko katastrofální důsledky. Daňové poplatky se neodváděly z majetku, ale přidaly se k výdělku. Člověku, který platil šedesát nebo sedmdesát procent ze svého výdělku na daních, se jeho výdělek navýšil o daň z majetku.

Několikasetnásobná daň
Já, který měl firmu se základním jměním pět tisíc korun a neměl žádné větší hotové peníze, jsem vlastnil firmu mnohasetmilionové hodnoty. Najednou jsem měl platit nejvyšší daně díky tomu, že se můj někdejší několikasettisícový daňový základ změnil v mnohamilionový. Byl ale v majetku, a ne v penězích. Musel bych platit několikasetnásobnou daň ve srovnání se svým příjmem. Jelikož zákon řekl, že nikdo nemůže platit více než sto sedm procent, měl jsem platit sto sedm procent. Pochopitelně, nemohl jsem vybrat peníze z firmy, protože čím více peněz bych z firmy vybíral, tím více by narůstal můj příjem a zároveň bych musel likvidovat části firmy. To mne přimělo se ze Švédska daňově vystěhovat. Daňoví poradci mi radili Monte Carlo a prodej podniku zahraniční společnosti. Tou společností se stal Dixon PLC. Transakcí jsem se stal jedním z jeho hlavních akcionářů, protože jsem dostal zaplaceno v akciích.

„Pompeli Possa“ synonymem blbosti
Ze Švédska se vystěhovalo více než dvacet tisíc nejúspěšnějších podnikatelů. Giganti jako Ikea, Tetra Pack. Následkem této daňové politiky ztratili švédští sociální demokraté vedoucí pozici. Impulzem pro volební debakl bylo vydání pohádky slavné švédské spisovatelky – autorky „Pipi Pučochaté“ – Astrid Lindgren o čarodějnici „Pompeli Possa“, která byla tak strašně bohatá, že zemřela hlady. To byla tak jasná alegorie, že se celé Švédsko smálo vládě a výraz „Pompeli Possa“ se stal synonymem její blbosti. To je varování i pro naši vládu. Příliš vysoké daně mají opačný efekt. Daně mají být přijatelné a mají se vybírat. V České republice se ale daně nevybírají plně. Daně zde platí jen ten, kdo je absolutně blbý nebo morální. Česká republika patří v Evropě k těm zemím, kterou by každý mohl doporučit všem, co jsou alergičtí na placení daní.

Nejlépe placeným manažerem ve Velké Británii
Měl jsem velikou výhodu. Nikdy jsem nebyl vážně obchodníkem. Přesto jsem se zřejmě stal jedním z nejlépe placených manažerů ve Velké Británii. Peníze pro mne vždy byly jen surovinou, se kterou se dá pracovat. Patřil jsem k prvním z manažerům, kteří pochopili úžasný průlom, jenž nastal koncem minulého století – nástup éry informačních technologií. Firmu Dixon jsem uvedl do epochy elektroniky. Byl jsem prezidentem různých jednotek, chief executive, členem nejužšího vedení. Specializoval jsem se na plánování a vedení podniku.

První Japonsko, druhé Švýcarsko
Předpokladem toho, aby si vás lidé vážili, je to, že si vážíte jich. Když jsem v Japonsku převzal bankrotující fabriku, abych v ní vyráběl produkt, na který jsem měl patent, japonští inženýři mě tak nenáviděli, že když jsem tam pracoval šestnáct hodin denně, protože jsem neměl v té vesnici co dělat, oni tam zůstávali o půl hodiny déle, aby dokázali, že jsou schopni pracovat více, než ten ošklivý cizinec. Když se nám začalo dařit dobře, ti samí lidé se stali nejlepšími zaměstnanci, jaké jsem v životě měl. Druhá země, která v tom byla Japonsku nejblíže, bylo Švýcarsko. Mí někdejší japonští zaměstnanci jsou i teď, po padesáti letech, mými nejlepšími kamarády. Navštěvují mne. Pokud mají nějaké významné rodinné oslavy, jsem na ně zván.

Pane Horale, proč jste se do Česka vrátil jako podnikatel v oblasti cestovního ruchu, především hotelnictví?
Já jsem se nejprve vrátil jako návštěvník. Potom jsem se stal tichým společníkem podnikatelů, kteří koupili hotel, který chtěli opravit. Jsou to vysoce postavení lidé a kvalifikovaní ekonomové, ale najednou se ukázalo, že pokud by vedli podnik dále, dovedli by jej ve velice krátké době k bankrotu. Byl jsem proto nucen je vyplatit a sám převzít vedení. Domnívám se, že i zde v Česku jsem dosti úspěšný. Podařilo se mi tu vytvořit fungující hotelovou skupinu, která dnes poskytuje zaměstnání více než půl tisícovce lidí.

V které zemi se cítíte nejlépe?
Na některé otázky není možno jednoznačně odpovědět, a tohle je jedna z nich. Ve Švédsku se cítím bezvadně. Mám tam své děti a vnuky. Cítím se tam absolutně doma. Švédskému národu jsem hluboce vděčný za možnosti, které mi poskytl. K českému národu patřím, ale vděčný mu nejsem. Nejsem mu nic dlužen. Ale on je dlužen mně a mým kamarádům, s nimiž jsme za něj bojovali. Vrátil jsem se asi z takového důvodu, jako se vrací starý losos na místo, kde se narodil, aby tam umřel. To není pouze můj případ. To je např. případ generála Peřiny, který se sem vrátil do mnohem skromnějších poměrů po velmi úspěšném životě v USA. Takových lidí znám hodně. Víte, já jsem nikdy neměl problém se kdekoliv adaptovat a přizpůsobit se poměrům. Zřejmě jsem byl ideálním emigrantem. Nikdy jsem si nedovolil kritizovat zemi, do které jsem přišel, protože jsem se nikdy nepovažoval za dosti informovaného. Právě pozitivním postojem k lidem, k nimž jsem přišel, a respektováním jejich způsobu života mi bylo umožněno, že se nám vždy podařilo navázat bezvadnou spolupráci. Vztah úcty jednoho k druhému. Mám velmi mnoho blízkých přátel v Japonsku, ve Švýcarsku, nemluvě o Švédsku, Anglii a Česku.

V již zmiňovaném rozhovoru s prezidentem ČSA interpretuji váš názor na současnou fázi ekonomického vývoje.
Ekonomický vývoj, jako ostatně vývoj lidstva, se odehrává podle zákonitostí pendlu. Vývoj jde vždy tři kroky dopředu, krok nebo dva zpátky, aby se následně mohly udělat tři kroky vpřed. Vývoj nešel nikdy lineárně. To, co se teď děje, je spíše úpravou vývoje, který už nemohl dál pokračovat. Žádný strom nemůže růst donekonečna. Veškerá ekonomika a ekonomické podnikání je spojené s burzou. Když burza příliš naroste, musí se zřítit, aby mohla zase růst. Akcie by se nemohly prodávat, kdyby šly jenom nahoru. Čas od času musí jít dolů, aby mohl přijít nový boom. Vybavuje se mi přitom proslulé prohlášení zakladatele domu baronů Rotschildů, když se jej ptali, co bylo klíčem jeho velikého úspěchu: „To bylo jednoduché. Kupoval jsem, když většina prodávala, a prodával jsem, když většina kupovala.“

Tři kroky dopředu, krok nebo dva zpátky
Bankám ani makléřům nesejde na tom, jestli burza jde nahoru nebo dolů. Oni ty své komise dostanou při prodeji i při nákupu. Pro ně je nebezpečné, když tato činnost ustává. Kdyby to šlo pouze nahoru, tak by přestala. Nikdo by nic neprodával, protože by jejich akcie stále jenom stoupaly. Banky a peněžní instituce západního světa se naučily bezvadně kontrolovat prosperitu nebo depresi různými finančními injekcemi. Zvýšením či snížením diskontních sazeb. Proto nevěřím, že jde o nezvládnutel­ný jev.

Letecká doprava přejde na veliké jednotky
Velké věci vidím v letecké dopravě, která musí přejít z jednotlivých velkých leteckých společností, které pracují nelogicky neekonomicky, na veliké globální jednotky, které musí pracovat na systému mezinárodních koridorů. Bude mnohem méně samostatných leteckých společností, což např. způsobí, že z Londýna ráno mezi 8.30 a 9.30 nebude létat pětadvacet spojů do New Yorku, ale jen tolik, kolik jich bude zapotřebí podle počtu pasažérů. Nebudou prázdná letadla, což se v současné době promítá zákazníkům do zbytečně vysokých cen letenek. Globalizace umožní lepší využití letadlové kapacity. V tom vidím i úžasnou budoucnost pro ČSA. Nacházíme se ve středu Evropy. Máme možnosti vytvořit u nás jeden z největších leteckých hubů v Evropě. K tomu máme spoustu nevyužitých prostor, jako je např. oblast Milovic, kde by mohlo být fantastické centrum charterové a cargo dopravy. Bohužel na to u nás chybí kapitál a podnikavost, ale možnosti jsou úžasné. Kdybych byl mladý, šel bych s elánem do letecké dopravy, v níž u nás vidím největší perspektivy rozvoje.

Česká republika je perfektním místem pro investice
V Česku jsou teď největší možnosti levně investovat a otevřít si úžasné perspektivy. Je zde vysoce vzdělané obyvatelstvo. Češi jsou mírumilovní, neagresivní lidé. Čech nevraždí. V nejhorším případě udává, což pro podnikání není tak nebezpečné. Čech není veliký šovinista, lehce spolupracuje s jinými. Česká republika je perfektním místem pro investice. Česko je krásná země. Jsme ve středu Evropy. Ekonomický a politický vývoj se v České republice úplně otočí. To je jen otázka krátké doby po vstupu do Evropské unie. Naprosto se přizpůsobíme. Češi byli v přizpůsobování se poměrům vždy mistry. Jsem přesvědčen, že za deset let budou ceny nemovitostí v Praze právě tak vysoké jako ve Frankfurtu, v Londýně nebo v Paříži. Čechy se stanou eldorádem Východu, kde velice bohatý Rus bude mít své investice, protože se zde domluví lépe než ve Švýcarsku nebo v Německu. Čech Rusy nikdy nenáviděl. Česká republika se stane centrem obchodního styku Západ – Východ, Sever – Jih. Budoucnost vidím velice pozitivně. Náš největší problém je, aby se naše děti mentálně a zodpovědností staly částí západního světa a aby co nejrychleji odhodily povahové problémy, které nám udělila doba komunismu.