Caliman 5

Bouře z několika stran
Sobota 11. srpna 2007 07.50 Vstávám. Nad ránem pršelo, ale stan je téměř suchý. Co ale ne, tráva, větve keřů a stromů. 08.20 Jsem po snídani. Balím a fotím. 09.40 Od Dvanácti apoštolů odcházím po červeném terči. 10.20 Svačím. 11­.10 Vrhám se na brusinkové lány. 11.56 Vynořuji se v místě, kde jsem bydlel ze 6. na 7. srpna. Přicházejí tři Češi. Už mi nevadí. 12.13 Po obědě odcházím trasou, kterou jsem šel nedávno. Ale že bych se byl prodíral takovým houštím? 14.10 Kousek před rozcestím pod Pietrosulem začíná krápat. Dávám na bágl protidešťový futrál a beru bundu. Za chvilku ji sundavám. Krápání přestalo a je v ní vedro. Než dojdu na boční hřeben, kde jsem ze 7. na 8. srpna nocoval, prší. Oblékám bundu. Jdu pomalu, abych se tolik nepotil. Na Cestě Marie Terezie, po níž vede červený terč, mne chytil intenzivní déšť. Usoudil jsem, že je záhodno vzít si gatě. Jsou s kšandami. Takže nejdřív vyndat jednu ruku z lepícího se mokrého rukávu bundy a vrátit ji zpátky. Pak druhou. A pak jednu nohu do nohavice a zpět do pohory a druhou zrovna tak. Ještě že máme jen dvě nohy. Kymácím se a kleji jak věčně opilý kapitán „kátěru“ na Pečoře (ale to byl jiný čundr). 15.49 Začala mne bolet hlava a přestalo pršet. Vytáhl jsem lékárnu a pozřel dva paraleny. Sundal jsem bundu a mokré triko, dal do báglu a vzal si suché. Dnes jsem se chystal bydlet na Pietrosulu, ale ne s horečkou. Šest minut před sedlem Negoiul nabírám vodu. 16.39 Jsem v sedle. Slunéčko svítí, a tak po již suchých větvích kosodřeviny rozvěšuji části oděvu a spacák. Stan si oblíbili okřídlení mravenci. Stovky se jich slétají k reprodukčním hrátkám. Nechci rušit. Vařím venku a stan nechávám zapnutý. Mezitím se od Ratitisu hrnou černá mračna a hřmí. Sem tam blesk. 18.20 Než jsem dovařil rýži, mračno je nade mnou a krápe. Mravenci nemravenci, rychle házím věci do stanu. Regulérně prší. Asi je správně, že nebydlím na Pietrosulu, nad nímž se potkávají bouře z několika stran současně. 22.00 Boční vichr a lijavec zkouší, kolik „G“ Gema vydrží. 22.30 Je to rachot. Až jde z té spousty vody strach.

Kdo si chce hodně užít přírodu
Neděle 12. srpna 2007 04.30 Vzal jsem si třetí dvojici paralenu. Poryvy vichřice nepřetržitě testují geniální koncept brněnské Gemy. Neprší. 07.40 Probouzím se do inverzního, lehce pošmourného dne. Stan je suchý. Dávám na něj větrat spacák. Viditelnost báječná. Občas horní vrstvou mraků prokukuje slunéčko. Dolní vyplňuje údolí. 08.25 Jsem po snídani. Přelévám část benzinu z plechovky do Primusu. Vařič má tak malou spotřebu, že zásobní plechovku ponesu ještě aspoň dva dny. Po nočním běsu zpytuji svědomí, co tu pohledávám, a hlavně, co bych dělal, kdyby… Česká Šumava je stále jak dva dny stará. Odkrajuji další krajíc chleba, a nedrobí se. 09.33 Mám sbaleno a jdu do úbočí Vf. Negoiuil Unguresc pro vodu. 09.50 Začínám stoupat na Pietrosul. Rozjímám, zda v goretexových kalhotách nebo ve slipech. Vzhledem k doznívající horečce volím gatě. 10.00 Začíná poprchávat. Dávám na bágl špricku. 10.20 Svačím. Začíná pršet. Oblékám bundu. Liják. Každému, kdo si chce hodně užít přírodu, doporučuji trasu od Vf. Tamaului přes sedlo Negoiu na Magyar Negoj. Nejlépe v dešti nebo po dešti. Je sice regulérně značená, ale hustým porostem. Ještě že jsem si nechal gatě. 11.30 Za hranicí kleče mne vítá slunce. 12.00 Obědvám na Pietrosulu (2100). 12.30 Zatahuje se. 12.40 Pokračuji po červeném pruhu. 13.04 Obrovský mrak. Viditelnost cca 5 m. Jdu kamsi po úzkém hřebínku a říkám si: „Mám toho zapotřebí? Až bude jen trochu příhodné místo, zatábořím.“ A jak řekli, tak udělali. 13.20 V mlze, lijáku a kosodřevině stavím stan. Házím do něj bágl a pak i sebe. 13.40 Slunce. Bourám stan a pokračuji po červeném pruhu. 14.40 Opět jsem zabloudil. Jakýmsi žlebem k pomníku. Kolem 15. hodiny odspoda přichází banda Čechů. Společně se dezorientujeme podle maďarské mapy, na níž pomník není zakreslen. Vracím se vzhůru, kdežto oni pokračují po Cestě Marie Terezie údajně po žlutém kříži. Téměř až v horní části žlebu jsem našel místo, kde jsem sešel ze značené cesty. Prodírám se kosodřevinou, ale jdu správně. Pochvíli se má cesta napojuje na pohodlnou Cestu Marie Terezie, na níž se v 15.50 potkávám s partou Čechů u zdroje vody. Solečně trávíme noc na Vf. Gruiu (1882), kam dorážíme před pátou hodinou. K večeři mám fazole. Tentokrát dovařené. V dobré společnosti čas příjemně utíká. 21.30 Cosi bydlí pod podlážkou mého stanu a děsně dupe. Půl hodiny trpím a pak se stěhuji. Při evakuaci jsem se háčkem pohorky zahákl za druhou. Padám. Děsnej rachot, neb jsem nesl nádobí a vařič. Čelovka letí kamsi. Naštěstí nepřestala svítit a z vařiče se neztratila žádná součást. 22.10 Bydlím o 20 metrů dál. Nebe je plné hvězd a po dlouhé době vidím Mléčnou dráhu.