Sirné hory. Obrovský zarostlý vulkán bez jediné turistické chaty, supi se vznášejí vysoko na bledém nebi. Na okrajích kráteru divoké rozeklané skály, vyvřelí apoštolové. Pod nimi zběsilí psi u strakatých stád. Obklíčí poutníky, zuby cvakají blízko. Marně se oháníš klackem, psy to jen rozběsňuje.
Miloslav Nevrlý, Karpatské hry – Caliman

Caliman 4

Letos už i Sedmihradsko
Čtvrtek 9. srpna 2007 00.00 Psi vyjí tak, že následující dvě hodiny nemohu usnout. 06.40 Je pod mrakem a sucho. Ledva začnu vařit snídani, krápe. Protože beru vodu z nejistého zdroje, veškerou převařuji 07.31 My­ji nádobí. Déšť bubnuje na tropiko, takže vyčistit zuby a spát. 08.15 Přestalo pršet. Vylézám a tropiko utírám ručníkem, aby rychle schlo. Jdu ke studánce pro vodu. Po návratu je stan suchý. Opět to vypadá na déšť. Rychle balím a vyrážím po modré značce do kopce a mlhy. Každou chvíli tápu. 10.10 Uprostřed houští svačím. Systémem včasných zpáteček se v 10.38 ocitám opět v sedle Voivodosei, kde se vyjasňují nejen mé souřadnice, ale i den. Slunce je blízko! 10.50 Pokračuji vzhůru. Občas zasvitne. 11.45 Výš už to nejde. Jsem na Iezerul Calimanului (2031). Stavím stan a zalehnut čekám na počasí. Ledva doobědvám, začíná poprchávat, což se mění v lijavec. 13.30 Navštěvují mne dva bačové. Dávám jim zapalovač. 14.10 Déšť bubnuje na tropiko, a to tak, že fest. 16.00 Dovařil jsem čočku, využiv chvilky, kdy nepadal déšť. Jedl jsem už zase za deště, ale v suchu ve stanu. 16.30 Přišla skupina Maďarů a u hraničního kamene Velkého Maďarska procítěně pěje vlastenské písně. Jak by ne, vždyť už 1. květen 2005, kdy i Česko přistoupilo k Evropské unii, byl pro Maďary dnem neskonale velkolepějším. Ještě nikdy v historii prý totiž k sobě nepřipojili tak obrovské území. A letošním rokem 2007 už i Sedmihradsko! 17.30 Stojíc na maďarsko-rumunském hraničním kameni z roku 1942, telefonuji mobilem několika přátelům. Zdá se, že se lepší počasí. Už je zase vidět, jak jsou rumunské hory nádherné. 18.02 Jdu na kutě. 21.13 Musím z kutě ven, a je to radost. Svítí hvězdy a já je vidím. Výrazně se ochladilo.

Dvanáct apoštolů
Pátek 10. srpna 2007 05.05 Jdu před stan pozdravit slunce. Svítí skrz cáry mlhy, které vítr žene přes kopec. Nádherná scenérie. 05.30 Jdu pokračovat. Není kam spěchat. Stan je mokrý vysokohorskou rosou. 07.13 Vstávám a začínám vařit. Občas zasvítí slunce. Stále nevím, kam se vydám. Zpátky-li po hřebeni, ze kterého jsem díky mlze nic neviděl, či do údolí a pak na hřeben z druhé strany? 09.10 Odcházím. Svítí slunce. Je nádherný den. 10.00 Za chůze širokým horským hřbetem svačím. 10.40 Jsem na Calimanu Cerbului (2013). 11.10 Teď vzhůru dolů do Porta Calimanului (cca 1050) po modrém terči. Tři značky mne přivedly na pokraj kompaktní kosodřeviny a zoufalství. A ne a ne najít další modrý terč. 40 minut prodírání. 12.00 Rozdrásaný, nadávaje, prodral jsem se pod skalisko ke dvěma bačům, hlídajícím ovce. K těm samým, co jsem jim dal včera zapalovač. 12.20 Kus pod nimi jsem se našel. U železné tyče s modrým terčem obědvám. Benzínem smývám kosodřevinnou smůlu, jež mi ulpěla na noze. Je nádherný den. 12.50 Odcházím, abych ve 13.00 opět sundal bágl. Borůvkovým plantážím těžko odolat. 13.10 Po modrém terči do údolí. U prvního zdroje pramenité vody nabírám všechny tři flašky a půldruhého litru do sebe. 15.01 Docházím k neobyčejné řece. Vytéká zpod haldy u Negoiu Romansec a teče v ní minerálka. Je plná zelených (zřejmě síran měďnatý) a železitých usazenin. Brodím a mezi prsty na ztrápených chodidlech cítím blahodárně osvěžující účinky jemného léčivého bahna. A protože téměř celý letošní rumunský čundr chodím jen v cyklistických slipech, průpovídka: „Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko,“ se mě netýká. 15.48 V Gura Haitii parádní rozcestník. Vydávám se po modrém terči na Dvanáct apoštolů – bizarní skalní útvar. V půli strmého stoupání zastavuji a vrhám se na brusinky. 18.00 Jsem na Stancile Doisprezece Apostoli (1770). V 18.20 mám vytipované místo na stan. Ve 20.00 jsem po večeři, zuby vyčištěné a zalehnut.