Caliman 1
27. 12. 2007
Dnes dopoledne mne napadlo
Středa 1. srpna 2007 Dnes v 11.20 mne napadlo vyrazit na čundr.
Přehrabávajíce se v mapách, najdouc Caliman, rozhodl jsem se opět pro
Rumunsko, abych pokračoval tam, kde jsem předloni skončil přechod Suhardu.
V 15.20 na pražském smíchovském nádraží kupuji jízdenky a lůžkové
lístky na Panonii a jedu balit. 21.45 vycházím z bytu. Jako vždycky, když
jedu do Rumunska, mi těsně ujelo metro. 22.36 jsem na pražském hlavním
nádraží. Jdu se kouknout na řazení vlaku. Můj vagon „365“ píší
druhý od konce. Vlak je u nástupiště. Jdu najisto. Předposlední vůz ale
má číslo 364 a poslední 366. Říkám si, že bude jako loni uprostřed.
Vagon 365 ale není ani uprostřed ani vepředu. Není vůbec! Český
železničář mi sdělil, že je to ten poslední, označený jako „366“, a
že už to Rumunské dráhy udělaly poněkolikáté.
Žádný pomocník pomocníka VB
Čtvrtek 2. srpna 2007 Je po půlnoci. Panonia ještě nevyjela.
Okenní roletu přivazuji provázkem k radiátoru, abych neměl po zbytek noci
roztaženo. Česko-slovenské hranice i slovensko-maďarské v pohodě.
V 8.30 jsem po snídani – ořechový závin s kofolou. 12.00 Občanka
občana státu Evropské unie funguje i na rumunských hranicích. Jak ale
Maďaři, tak Rumuni nechávají po hraniční pasové kontrole dveře kupé
rozcapené dokořán. Tyhle manýry mne vrací do osmdesátých let minulého
století k prvním cestám do Rumunska. Ale možná i právě proto tam rád
jezdím. Narozdíl od Rakouska mne totiž v Rumunsku ještě žádný pomocník
pomocníka VB neudal policii za to, že spím pod širákem v lese.
V 16 hodin českého času (český jsem používal po celou dobu rumunské
mise) jsem v Alba Iulia. V 18.24 mi jede vlak do Vatra Dornei. Po půl
deváté jsem v Cluj Napoca. Do mého kupé přistoupila korpulentní dáma.
Chce si povídat, má ale smůlu. Hlavně abych nezaspal jako předloni.
V lázních Vatra Dornei
Pátek 3. srpna 2007 00.20 V lázních Vatra Dornei (cca 300 m
n.m.) jdu k bankomatu, jehož služeb jsem využil rovněž předloni. Funguje.
Zrovna tak do nonstop otevřeného minimarketu. Kupuji chléb a baterie.
Kráčím městem tak, jak jsem se uradil s mapou, směr motely TIR. Špatně
jsem odbočil a vracel se jen jednou. 01.30 jdu pořád pod veřejným
osvětlením. 01.56 Jsem za obcí. Měsíc svítí, viditelnost báječná.
Údolím po slušné cestě proti vodě. Odbočka k potoku. Jdu rekognoskovat,
zda by se tam dalo bydlet. Voda mi připadá jak po mírném dešti. O kus dál
pod lesem vidím střechu. Oplocený srub. Hned vedle cosi jako salaš. Také
nedobytně zajištěná. Jen ve štítu je vylámáno několik prken.
Nahlížím dovnitř, ale i tuhle variantu zavrhuji. Na půdičce jsou střepy
z lahví. Ať účel nebo binec, funguje to, abych volil jiný způsob
nocování. Obcházím salaš. Ve směru do údolí je pod téměř
přesahující střechou lavička ze sukovitých smrkových kmínků. Pokládám
na ni nerozbalený stan a na něj karimatku. 02.26 Jsem ve spacáku na 30 cm
„širokém“ lůžku.
Všude minerálka
05.40 Kravské zvonce. Podruhé ze spacáku vylézám v 07.40, když údolím
projelo auto. Definitivně to vzdávám v 08.06. Z hadice z pod srubu
vytéká čůrek vody, z níž se klube minerálka. Už mi došlo, proč je ve
všech potůčcích lehce zkalená voda – všude teče minerálka. Snídám
tři švestkové perníčky firmy „Perníkář Pardubice“ a zapíjím
bahnem. Vařil jsem sice čaj, ale to, co jsem z minerálky uvařil, byl
nejdřív bílý zákal a po vložení pytlíku s čajem regulérní hnědé
bahno. 09.40 Na zapíchnutých hůlkách jsem na slunci dosušil spacák mokrý
noční rosou. Mám sbaleno. Ještě dopsat deník a kouknout do mapy.
10.15 Odcházím.
Salaška je parádní
Pokračují údolím. Za vojenským areálem se cesta rozsochatí. Na smrku
objevuji červený pruh a číslo „91“. 11.00 Volím prostřední cestu
strmě do kopce. Po padesáti metrech se vracím k potoku. 11.18 Zdravím se
s pánem, opíraje se o hůl, pase v lese krávy. Poslal mne cestou necestou
proti vodě do kopce. Bloudě, našel jsem se ve 12.20 na konci (jezdící)
lanovky z Vatry Dornei. 12.30 Obědvám rumunský chleba, báječný uherák
Kosteleckých uzenin, a.s., cibuli a minerální vodu. Jsem na „Vf.
Diecilor“ (1301). 13.20 Odcházím po modrém trojúhelníku. Slunce svítí.
Převlékám se do trika s dlouhými rukávy. Plahočím se s těžkým
báglem přes spojovací hřebínky a sedélka stále na západ. V jednom
z úseků, kde je to samý vývrat, dávám v 15.45 pauzu. Bolí mne celý
člověk. 16.15 Procházím kolem ohrad. Po levé ruce salaše. Jdu k nim
dolů pro vodu. Našel jsem nejen vodu, ale i skvělé bydlení. Vařím
obligátní bujón, čaj a rýži. Salaška je parádní, mrňavá, čistá a
voní ovčím sýrem. 17.45 Jsem po večeři. Že je to brzy? Není.
Rumunského času je o hodinu víc. 18.10 páchám velkou hygienu. Kdo ví,
kdy příště… 18.30 Zaléhám. Kde jsem? Nevím. Nikde rozcestník ani
označení.