Budoucím profesionálům otevíráme řadu možností

S panem Romanem Rumlerem, učitelem odborných předmětů technologie přípravy pokrmů a potraviny a výživa“Hotelové školy Teplice, se potkáváme koncem ledna 2020.
Jak jste se dostal k učitelování, pane Rumlere?
Mé profesní zaměření bylo od počátku jasné. Maminka byla kuchařka a otec číšník. Odmala jsem se pohyboval v restauračním prostředí. Už v deseti letech jsem pomáhal tátovi na place roznášet pivo. Věděl jsem, co chci dělat, šel si za svým cílem a vyučil se kuchařem. Nastoupil jsem do dobrého podniku, což byly Lázně Teplice, kde jsem pracoval pod vedením pana Míčka. Vynikající škola života. A předtím, než jsem začal kuchařinu učit v hotelové škole, jsem vařil i v řadě dalších podniků. V Hotelové škole Teplice jsem nejdříve začínal jako učitel odborného výcviku a po několika letech jsem přijal nabídku učit. A od té doby se musím učit i já – s tím, co umím a čím jsem v praxi prošel, už dneska těžko vystačím. Trendy v gastronomii i samotné technologie se vyvíjejí rychle.

Když srovnáte dobu tenkrát, když jste se učil na kuchaře, se současností, mají to dnešní žáci těžší?
Asi ne. Spíš naopak. Dnes je taková rychlejší doba. Děti jsou šikovné, ale některým schází dostatek disciplíny a především motivace něčeho dosáhnout. Chtějí mít všechno, nejlépe hned, ale jen málokdo je pro to taky schopen něco udělat, něco obětovat. Zdá se mi také, že tenkrát jsme poněkud víc respektovali autority, dnes není autoritou ani táta, natož učitel. Pochopitelně od té doby technologický vývoj výrazně pokročil, a dnešní děti tak mají i trošku jiné zájmy, než jsme měli my. My jsme neznali nějaké sociální sítě, počítače, chytré mobily apod. Snad jsme měli tu výhodu, že jsme proto měli prostor víc číst, a díky tomu se i lépe vyjadřovat. Dneska mládež často komunikuje ve zkratkách, kterým už moje generace občas moc nerozumí.

Mohou si vaši žáci ověřovat nabyté dovednosti mimo školní gastronomická střediska?
Záleží na nich, jak velký mají o svůj obor zájem. Čtvrtým rokem u nás realizujeme projekt „Kulinářské umění“, který jim poskytuje odbornou nadstavbu. S žáky probíráme nejen teorii, ale děláme i praktická cvičení k osvojování kuchařských technik, při nichž si ověřují získané teoretické poznatky. Šikovní a kreativní kuchaři jsou všude vítáni. Pochopitelně také jako učitelé odborných předmětů v hotelových školách. Jako třeba můj žák a nyní kolega Kuba Linc, který je dnes šéfkuchařem výukového střediska Hotelové školy Teplice – restaurace „U Kantora“. Ostatně i v rámci praxe sama naše škola cateringově zajišťuje řadu společenských akcí, rautů či recepcí. Budoucím profesionálům tak otevíráme řadu možností, aby si jich někdo všiml a nabídl atraktivní místo. A nejen v rámci Česka. Díky nabytým dovednostem a slušné jazykové úrovni řada z nich hned po ukončení školy nastupuje pracovní angažmá v zahraničí. Tím moc nepotěšíme partnery u nás, ale je to trend, s tím nikdo nic neudělá a je to dobře. My tu možnost bohužel neměli, pokud jsme nechtěli emigrovat.

A co vy jako učitel, podíváte se ještě někdy do praxe?
Gastronomie se stále vyvíjí. Nastupují nové světové trendy, zavádějí se moderní varné technologie, a tak i my odborní učitelé musíme s tímto vývojem držet krok. Zkrátka se dál vzdělávat. Vedení naší školy si to uvědomuje, proto nás průběžně vysílá na praktické stáže. Poslední, kterou jsem zatím absolvoval, se odehrála v Clarion Congress Hotelu Ústí nad Labem pod vedením jeho šéfkuchaře Ivana Hromádky. Získal jsem tam další cenné postřehy pro svou pedagogickou činnost a upevnil profesní vazby s žáky naší školy, kteří tam docházejí na praxi. Zažil jsem, jak se chovají na pracovišti, jak jsou aktivní, a oni samozřejmě zase viděli v plném pracovním nasazení mě. Tedy jestli jsem stále ještě dost dobrý kuchař.

Zástupkyně ředitele Hotelové školy Teplice Ing. Lucie Fričlové jsem se zeptal na mobilní aplikaci, která propojuje jejich školu s provozy, kam žáci docházejí na praxi.
S kolegyní Lenkou Hlávkovou, která od loňského září asistuje na úseku praxe, jsme začaly spolu s podniky, kam žáci docházejí, využívat aplikaci pro chytré telefony. Ta nám umožňuje velmi rychle komunikovat, zda jsou žáci na pracovišti. Je tam možné zadat i slovní hodnocení žáků. Zda jsou vhodně ustrojeni, zda jsou spolehliví a přišli včas. Mobilní aplikace umožňuje i jejich omlouvání a evidovat, zda je absence omluvena, nebo ne. Aplikaci hodnotíme jako zdařilou. Úspěšně nás propojuje s učiteli teorie, protože i oni takto dostávají informace o žácích ze své třídy. Musíme poděkovat autorovi aplikace, manželovi paní Hlávkové, který aplikaci škole věnoval bezplatně.

Ředitele Jiřího Nekudu jsem oslovil s tím, že v Česku na trhu práce chybí nejen kuchaři, ale i lidé dalších řemeslných profesí. Aby se české učňovské a odborné školství mohlo dát zpátky „do cajku“, bylo by třeba se vrátit k prvorepublikovému systému. Dostat gymnázia zpět na pozici vysoce elitních středních škol a výrazně zpřísnit přijímací a studijní kritéria u odborných středních škol. Pak by u nás opět začalo platit přísloví, že řemeslo má zlaté dno.
Bohužel, děti jsou neustále tlačeny do maturitních oborů. Zájem o gastronomické obory celorepublikově klesá. Jedinců, kteří mají zájem o řemeslo a brzo ráno chodí na praxe, je opravdu málo. Mívali jsme pravidelně dvě plné třídy kuchařů. Dneska máme jednu. I z těch, kteří získají výuční list, se oboru věnuje menší část. Přitom mezi hotely a restauracemi je o kuchaře obrovský zájem. Dnes jsou přepláceni i v regionech mimo velká města takovým způsobem, že se to až hospodám nemůže rentovat. Nedávno jsem byl v Krkonoších a řada podniků tam veřejnost vůbec neobsluhuje, protože nejsou kuchaři a číšníci. Takže naše škola si může vybírat, kam budou její žáci docházet na praxi. Navíc máme svoje vlastní pracoviště.
O to víc nás teď děsí snaha implementovat do našeho systému odborného vzdělávání tzv. duální systém, i když to vlastně duální systém není. Bohužel, řada těch, kteří se v tom exponují, neví, o čem to je. Naštěstí to sklouzlo k dobrovolným duálním větvím odborného vzdělávání. Ale byla i taková prohlášení, že by se praktické vzdělávání mělo od teoretického odtrhnout úplně. Že by školy řešily teorii a firmy odbornou praxi. To by ale v českých podmínkách ke zkvalitnění vzdělávacího procesu nevedlo. Za naši školu říkám, že nepotřebujeme žádného koordinátora, ani krajského, ani celostátního, který by nám to organizoval. Pokud někde odborná praxe nefunguje, není to problém systému, ale ředitele školy. Za nás a většinu kolegů říkám: neřešme něco, co funguje.
To, co je nezbytně nutné, je vytvořit podmínky, aby se mladí lidé chtěli odborně vzdělávat a dělat učební obory. Již řadu let je v Česku zakořeněno, že kdo má jenom učňák, je méněcenný a že učební obor je sprosté slovo. Že když nemáš maturitu, jsi mimo společnost. Jenomže gymnazista vám nezapojí elektřinu ani nepoloží střechu, neudělá okapy. Na to potřebujete řemeslníka – a sehnat dnes kvalitního řemeslníka je opravdu téměř neřešitelný problém.
-jk-

• www.sostp.cz