Bio je chuťový zážitek

Severní historickou hranici Čech a Moravy ještě donedávna tvořily první kilometry řeky Moravy. Pár desítek let ale už tato řeka pramení pouze v Čechách nad lavinovým žlebem, v úbočí Králického Sněžníku (1423,7 m.n.m.) ve výšce 1380 m n.m. Sem do těchto míst jsem po léta jezdíval nejen za kamarády, ale i sázet stromky, pálit paseky či vítat půlnoční vodou u pramene Moravy nový rok. Pokud jsem na Králičák delší dobu nemohl, pociťoval jsem až abstinenční příznaky. Z opačné, moravské strany do těchže míst jezdíval a dodnes jezdí náměstek ministra zemědělství Ing. Jiří Urban, jehož jsem v souvislosti s hlavním tématem desátého vydání Všudybylu požádal o rozhovor.
Pane náměstku, jak vnímáte odvětví cestovního ruchu?
Pocházím z venkova, a nás na Moravě mrzí, že cestovní ruch, zejména cizinecký, se soustřeďuje hlavně na Prahu a několik historických měst. Že venkov je v tomto směru nepolíbený. Snad proto, že na první pohled toho nemáme tolik co nabídnout jako Rakousko nebo Švýcarsko, kde má téměř každé alpské údolí sýrárnu produkující unikátní sýry apod. Venkov tam? To je zážitek! Náš tristní stav je následkem socializace, díky které vesnice přišla o své tradiční hodnoty, sociální vazby, výrobky a gastronomii. V tomto tedy tolik co nabídnout nemáme. Ale jsem přesvědčen, že to lze zlepšit jednoduchými změnami. Že venkov ve Slezsku, v regionech Moravy a v Čechách je stejně atraktivní jako velká města.

Jenomže, když se nechce, je to horší, než když se nemůže. A málokoho napadne, že stačí pouze nepřekážet, aby na venkov do Česka rádi jezdili lidé odjinud a utráceli tam své jinde vydělané peníze. Jako se to např. děje v sousedním Rakousku, jež generuje desetinásobek českého inkasa z cestovního ruchu.
Nejsem specialistou na cestovní ruch a nevím přesně, proč jsme ve srovnání s Rakouskem o tolik méně navštěvovanou zemí. Vím ale, že i malý program v cestovním ruchu se odvíjí od vůle lidí. Samozřejmě musí být nějaké základní podmínky. Daňové, strategie při propagaci státu a další. Hned po roce 1990 jsme jako ekologičtí zemědělci rozjeli program ekologické turistiky – ECEAT na bázi holandské nadace. V rámci Česka jsme udělali program pro zhruba padesát ekologických farem, které většinou dodnes fungují. Pro ekologickou turistiku jsme najednou měli klienty z Holandska a dalších zemí. Začít je potřeba u lidí.

Zmínil jste ekologii. Co biopotraviny?
Gastronomie s turismem velmi těsně souvisí. Když za mnou přijedou známí ze zahraničí, chtějí se kvalitně identicky najíst. Česky a chutně. Vyhledávají chuťový zážitek a zdraví je pro ně až na druhém nebo třetím místě. Mým oborem jsou biopotraviny. Zanedlouho mi bude padesát a nekonzumuji biopotraviny, protože jsou zdravé a že se přes ně, jak se říká: „prožeru do nebe“. Jím je kromě toho, že tím podporuji ekofarmy, proto, že jsou nesrovnatelně lepší chuti. Vezměte si tady u mě na stole biojablko a kupte si jablko v supermarketu, šestnáctkrát nebo osmnáctkrát ošetřené. Chuťově je rozeznáte na první zakousnutí. To stejné je u rajčat, u mrkve, brambor a všech zelenin. Bio je také chuťový zážitek. A aspekt zdraví? Ten je logicky obsažen v argumentaci vůči spotřebitelům včetně turistů a hlavně vůči dětem. Avšak budete-li koho nutit pouze argumentací: „Jez to, protože je to zdravé,“ tak biopotraviny jíst nebude. Argumentaci je třeba podpořit dalšími faktory, jako jsou chuť, zážitek, moderní trendy apod. Mladé generaci je to potřeba atraktivně zabalit. Teď se tím začínají zabývat i velcí profesionálové. Potravinářská komora. Když se volí nejlepší biopotravina roku, zasedají v hodnotitelské komisi i odborníci na gastronomii. Bio je totiž trendem i pro velkou gastronomii. Jsem přesvědčen, že začarovaný kruh už byl prolomen.

Jaká byla vaše cesta na místo náměstka ministra zemědělství pro životní prostředí?
Začala na osobní úrovni. Díky mému zapálení pro ekologizaci zemědělství a biopotraviny. Zemědělství jsem vystudoval a praktikoval v zemědělském družstvu orientovaném na zelinářskou produkci. Měli jsme cca 300 ha zeleniny, avšak zaměstnanci si ji vůbec nebrali, ač tehdy bylo zvykem, že si každý z práce brával domů výslužku. Lidé měli vážné pochybnosti, jestli to, co produkují, je k jídlu. Tenkrát se totiž intenzivně hnojilo, stříkalo a všichni to věděli. Takže i já zvažoval, jestli budu dělat celý život něco, co mne sice bude živit, ale s čím budu mít morální problém. Proto jsem se rozhodl jít cestou alternativy, která se zpočátku leckomu zdála nesmyslná a předem prohraná. Ještě dlouho po roce 1990 byli producenti biopotravin u nás něčím neznámým. Postupně se začalo dařit. Přiklonili se k nám další zemědělci. Potom odborná veřejnost. Hodně nám pomohli spotřebitelé. Výrazným trumfem bylo, že lidé z měst měli k bioalternativě důvěru, ačkoliv zemědělští odborníci, tzv. klasici, dokolečka tvrdili, že to je nesmysl. Velkým přínosem pro rozvoj ekologického zemědělství u nás byla Evropská unie. Bioprodukce byla uznaná, uzákoněná a nakonec i dotovaná. Dnes už jsme s ekologickým zemědělstvím na takřka osmi procentech celkové výměry. Takto výrazný nárůst je zásluhou všech zapálených lidí. Ekologické zemědělství nemá ale takové zastání v nevládních organizacích (např. v Agrární komoře), ve výzkumu, ani na politické úrovni. A to je hlavní důvod, proč jsem přijal nabídku stát se ekologickým náměstkem ministra zemědělství České republiky.