Barman a nápoje hezkých chvilek

Když se řekne barman
nebo míchaný drink, nelze nevzpomenout mistra Bohumila Pavlíčka, který již šéfuje v baru „U Pánaboha“. Bohumil Pavlíček byl osobnost. Lidé ho obdivují a uznávají, ale najdou se i tací, kteří odmítají vše, co je spojováno s jeho jménem. Je to příznačné. Individuality kolem sebe dokážou vytvářet prostředí, které někdo vyhledává a jiný odsuzuje. Mohou být zbožňovány i nenáviděny.

Že Bohumil Pavlíček
má příznivce doma mimo obor a jinak hlavně lidi z ciziny a že z domácího profesního okruhu slyšíte víc pomluv, je možná pro naši povahu typické. Po svých zkušenostech ale musím říci, že české kolegy doslova dráždí svou prací. Aktivitou hraničící se zarputilostí. Tím, že býval první a jedinečný. Kolik jeho známých (ne)přátel řeklo: „Tam už nejdu, tam byl Pavlíček!“

Tou zahořklou větou
nezřídka omlouvali vlastní lenost či neschopnost. Skrývali závist, že se jiný plynně domluví třemi světovými jazyky, a získává tak okamžitě kladné body, náskok pro sebe a sponzory pro podnikání. Že s jistou dávkou elegance dovede jít za věcí. Za inzercí, za prezentací barmanské asociace, svého jména a své práce.

** „Nápoje hezkých chvilek“**
jsou sestaveny vždy v sérii po čtyřech, což odpovídá jejich členění do charakteristických skupin, jak to stanovuje mezinárodní organizace IBA (International Bartendr’s As­sociation). Ta rozeznává:

1. nápoje tzv. krátké (short drinks), které mají podskupinu polohořkou – aperitivovou (dry nebo medium, kde mohou být použity až 2 cl sladkého produktu) a polosladkou až sladkou;
2. nápoje tzv. dlouhé (long drinks);
3. nápoje nealkoholické (soft drinks);
4. nápoje teplé (hot drinks).

Moravský kohout
je krátký aperitivní koktejl mistra Pavlíčka. Nápoj i legenda o něm vznikly v Brně. Ta s léty a interprety dostala mnoho verzí, ale tahle je Pavlíčkova, na což jsou svědci a doklady. Pan Pavlíček v době veletrhů pracoval v hotelu International, kde byl vyhledávaný barový provoz. Jeho pravidelným hostem byl i jeden americký obchodník, který měl řetězec českých restaurací v Chicagu a okolí. Posedával u baru, skamarádili se s Bohumilem Pavlíčkem a jednou přišel s prosbou, aby mu pomohl. Že prý dováží řadu československých potravinářských produktů, od piva přes šunku až po becherovku a slivovici, a že ho jeho barmani v přesvědčují, že se z naší slivovice nedá nic udělat. Požádal: „Dejte něco dohromady…“ a pozval si v noci menší společnost. Někdy mezi druhou a třetí ráno pan Pavlíček připravil ochutnávku různých nápojových kombinací s Jelínkovou pětiletou dámou z Vizovic, kterou Američan dovážel. Popíjeli a najednou Američan přiběhl: „Tohle je to pravé, to beru!“ Bohumil Pavlíček si v tom fofru už pomalu nepamatoval recepturu a Američan na něho vybafl: „Jak se to jmenuje?“ „Nad tím jsem vůbec neuvažoval,“ vzpomínal později Bohumil Pavlíček, „ale profesionál se nesmí shodit a říct ‚nevím‘. Tak jsem odpověděl: ‚Moravský kohout‘ a provokativně jsem připojil: ‚Vy to nevíte?‘“ Američan běžel do recepce pro papír, aby mu pan Pavlíček napsal recepturu. Napsal ji na účtenku, Američan hned telefonoval do Ameriky a pak informoval: „Pozítří to bude všude v mých hospodách. To budou koukat, až se tam objeví Moravský kohout (aperitivy tam nejsou v nápojovém lístku, ale uvedeny na začátku jídelního lístku, který se pro každý den tiskne nový). Recepturu už dostali. A já ji kupuju! V Americe je moje – tak jsme se přece dohodli.“ Šli s Bohumilem Pavlíčkem do kuchyně, kde měli cukráři pergamen na štrůdl, opálili ho, sepsali recepturu, dali pečeť a Američan za recept na svůj drink slušně zaplatil.
Moravských kohoutů je teď několik variant, ale pokaždé je základem jeden díl slivovice a dva díly vermutu rosso. „Nejlepší je Martini,“ říkával mistr Pavlíček.
Z materiálů a vzpomínek mistra Bohumila Pavlíčka připravil jeho žák Karel Mayer – CBA.