Ázerbajdžánci věří ve vlastní ekonomiku
31. 03. 2010
S velvyslancem Ázerbájdžánské republiky Jeho Excelencí
panem Tahirem T. Tagizade promlouváme 4. března 2010 z pódia kongresové
haly TOP HOTELu Praha k účastníkům ázerbajdžánské koktejl party Ligy
pro cestovní ruch konané pod jeho záštitou. Avšak nezdržujeme je dlouhými
projevy od toho, proč tu jsou. Tj., aby díky navazování osobních kontaktů
získali bližší vztah k Ázerbájdžánské republice. Ostatně
při přibližování ázerbajdžánských reálií nám účinně sekundují
velké plazmové obrazovky firmy ProMoPro, a protože láska prochází
žaludkem, tak i ázerbajdžánské kulinářské speciality připravené TOP
HOTELem Praha.
Ázerbájdžánská republika je nejen krásnou, ale i hospodářsky
úspěšnou zemí. Čím to, pane velvyslanče, že je i v současné době
nejdynamičtěji rostoucí ekonomikou světa?
Když jsem v roce 2007 předával pověřovací listiny vašemu prezidentovi
Václavu Klausovi a hovořili jsme o růstu ázerbajdžánské ekonomiky, pan
profesor se do mě opřel, že prý se v něm bouří ekonom. Že taková
dynamika není možná. Jenže je! Samozřejmě, u dynamiky růstu čehokoliv
záleží na výchozím bodu. Náš byl hodně špatný, protože v posledních
letech existence Sovětského svazu byly prakticky zpřetrhané všechny
hospodářské svazky mezi jeho republikami. Od poloviny devadesátých let
minulého století ale hospodářský růst Ázerbajdžánu činil víc než
25 % ročně. V době nástupu finanční a hypoteční krize 15 až 16 %.
A loni nás „málem položila“. To jsme měli jen 11% růst. Strach
z hospodářského vývoje, odložená spotřeba a nedostatek platebních
zdrojů totiž ovlivňují i státy vyvážející ropu a ropné produkty.
Víte, doktore, když jste v minulém vydání Všudybylu v rozhovoru
s šéfem náchodské firmy Sněžka Ing. Miloslavem Čermákem zmiňoval
symboliku postavy strašidélka – nadčasové poselství, které nám ve své
pohádce „Kubula a Kuba Kubikula“ zanechal váš geniální spisovatel,
Slezan MUDr. Vladislav Vančura (viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Náš stát
si nepotřeboval nic dokazovat“), napadlo mne, že nejen mechanismus
této krize je podobný bytnění či slábnutí Barbuchy, ale i existence
předchozího totalitního režimu, v němž obě naše země dlouho žily. Ten
rovněž sílil či slábnul s tím, nakolik se ho lidé báli. A čím víc
se báli, tím méně proti němu dělali. Jak Československo, tak
i Ázerbajdžán ale nakonec prokázaly, že bát se nemá. Jsem přesvědčen,
že Československo kořeny obnovení svobodného vývoje zapustilo dávno před
„Sametovou revolucí“. Obdobně tomu bylo i u nás. Tedy ne až v roce
1991, kdy byla vyhlášena naše samostatnost, ale v roce 1990, když
umírající sovětský totalitní režim poslal do ulic Baku tanky, obdobně
jako o dvanáct let dřív do ulic Brna, Prahy a Bratislavy.
Pane velvyslanče, velmi si cením, že jste sem pozval české
podnikatele investující v Ázerbajdžánu a Ázerbajdžánce podnikající
v Česku, protože obchod je nejmocnějším mírotvorcem, leč i baziliškem.
Ne náhodou ten světový tolik tleskal Československu mírově
vyklízejícímu nejen atlasy světa, ale i svá tradiční
odbytiště.
Co se týče českého byznysu v Ázerbajdžánu, zaznamenáváme velký
pokrok. Máme za sebou dvě byznys fóra. To, co rozhoduje, jsou ale konkrétní
dohody. Jednáme i na státní úrovni. V těchto dnech mezi ministerstvem
financí Ázerbajdžánu a českými institucemi, jako je EGAP a Komerční
banka, probíhá dojednávání dvou velkých projektů – obnovy
ázerbajdžánských železnic a výstavby dálnice. Obé má být financováno
českou stranou na základě státních garancí a ázerbajdžánských
státních záruk. Samozřejmě, že řada vašich firem, jako např. OHL ŽS,
ČEZ, Technoserv, AERO TRADE, už u nás podniká a další české firmy se
k tomu chystají. Velice příjemné bylo před chvílí seznámení s panem
Michalem Forejtem z firmy OPTAGLIO, který mne informoval, že i oni už vedli
předběžná jednání v Baku v řadě věcí pro Ázerbajdžán velmi
aktuálních. Je dobré, že obchodní propojení mezi Českem a
Ázerbajdžánskou republikou máme rozjednané ve vícero směrech. Objem
vzájemné ázerbajdžánsko-české obchodní výměny činí zhruba půldruhé
miliardy dolarů. Z toho miliardu čtyři sta milionů dělají ropa a ropné
produkty. Na vše ostatní tedy zbývá sedmdesát osmdesát milionů, což je
vzhledem k možnostem našich dvou států neadekvátní. Když jsem do Česka
odjížděl, pověřil mne náš pan prezident Ilham Alijev, abych důsledně
pečoval o deideologizaci vztahů. Za minulé éry zde totiž ideologiazace
byznysu (s těmi se nebavit, s těmi ano) zapustila silné kořeny. Náš pan
prezident mi kladl na srdce, že se mám soustředit zejména na humanitární a
ekonomickou sféru. Za laskavé podpory Masarykovy univerzity v Brně jsme
proto otevřeli Středisko ázerbajdžánsko-kaspických studií. Na bulletiny,
které vydává, jsou pozitivní odezvy. Třikrát čtyřikrát do roka
pořádá konference, jejichž častým tématem je energetická bezpečnost.
Samozřejmě, že naší výraznou prioritou jsou i mezinárodně právní
vztahy mezi vaší a naší republikou. Po mém nástupu se nám podařilo
podepsat řadu dokumentů, které byly dlouhou dobu rozjednané (vyjma dohody
o zamezení dvojího zdanění). Spousta věcí byla podepsána mezi rezorty.
Mezi ministerstvy obrany a zahraničních věcí. A minulý rok jsme konečně
do vítězného konce dotáhli velkou mezivládní dohodu, na jejímž základě
bude probíhat spolupráce v oblasti ekonomické, vědeckotechnické,
kulturní, a která bude základem pro vytvoření mezivládní komise. Z onoho
velkého balíku smluv a dohod, které jsem si dal za úkol dotáhnout do konce,
mi tak zbývá už pouze vzájemná podpora investic.
Ázerbajdžánská republika a Československo jsou si v mnohém
podobné. Nejen v tom, že získaly samostatnost ve stejném roce. Vy ale
o pět měsíců dřív, 28. května 1918. Pane velvyslanče, jak vnímáte
Českou republiku?
Mám rád české dějiny a literaturu. Když jsem měl psát práci ze svého
hlavního oboru, kterým byla bohemistika, vybral jsem si diplomatickou
doktrínu Jiřího z Poděbrad. Byl to právě on, kdo přišel s ideou unie
evropských států a myšlenkou: „jeden stát = jeden hlas“, tj., že
velký stát nemá zastrašovat malý. Prakticky to, čím se řídí (nebo by
se mělo řídit) dnešní OSN. Pokud bych měl svůj vztah k Česku vyjádřit
jedním slovem, pak to bude: zbožňování. A tím myslím nejen Čechy, ale
i místo, kde jsem u vás začínal své působení – Brno, Moravu a
samozřejmě i malebné Slezsko.
Zmínil jste, že naše země jsou si v mnohém podobné. Tedy nejen
letopočtem nabytí nezávislosti, ale i tím, že o ni po –
z historického hlediska – krátké době přišly, aby získaly zkušenost
s tzv. „nejlepším světovým systémem“. Jsme si podobní i rozlohou a
počtem obyvatel, ale také obdobným charakterem úskalí svých
geostrategických poloh. Za dob Masaryka a Beneše existovala teorie
Československa jako mostu mezi Západem a Východem. Nyní, s posunem na
východ, se spojovacím prvkem mezi Východem a Západem víc a víc stává
Ázerbajdžán. Vaše současné sousedství sice už není až tak
vzrušující jako to naše. Leč v minulosti bylo. Pokud to vezmeme hodně
zpátky do historie, naše podobnost je i v tom, že na vašem území bývala
centra velkých říší, které v sobě zahrnovaly značnou část Evropy.
Jako např. za dob Sámovy říše, Velké Moravy, Přemysla Otakara II., Karla
IV. nebo Rudolfa II. Také Ázerbajdžán býval centrem velkých perských
říší. Řada perských a iráckých dynastií byla zcela nebo částečně je
ázerbajdžánského původu. Např. Sefevidi nebo Kadžárové.
Pane velvyslanče, Ázerbajdžán je na ropu jednou
z nejobdařenějších zemí světa.
Nerostné bohatství je na jedné straně Božím požehnáním, na druhé
(svým způsobem) prokletím. Požehnáním proto, že může být tahounem
ekonomiky. Ázerbajdžánské republice umožnilo ekonomický růst v době,
kdy po rozpadu Sovětského svazu bylo naše hospodářství v troskách.
Prokletím se může stát, jako např. v některých afrických státech.
Pokud s ním země chytře nehospodaří, dostane se do problému. Ropa má
jednu špatnou vlastnost, časem se vyčerpá. A když není, je třeba, aby
ekonomika země už pevně stála na dalších pilířích. Prokletím se
nerostné bohatství může stát i proto, že každý z něho chce kousek
(když ne rovnou celé) pro sebe, a ne vždy slušnou mírovou cestou, viz
pokračující anexe téměř dvaceti procent našeho suverénního území ze
strany Arménie. Takže pokud bychom svůj hospodářský růst nedokázali
potvrdit tím, že se ázerbajdžánská ekonomika rozvíjí z vícero
pohledů, koledovali bychom si o malér. Naším velkým problémem byla
nezaměstnanost. Nicméně za posledních šest let v Ázerbajdžánu vzniklo
přes osm set tisíc pracovních míst, z nichž přes půl milionu jsou
trvalá (nikoliv sezonní). Loni jsme měli inflaci pod 2 % a investice
přesáhly 9 mld. dolarů. A kde je kolébka tohoto platidla? Kdo dal světu
dolar? No přece vaše země! Jáchymov. Tady, doktore, vidíte, k jak až
historicky úspěšnému propojení mezi Českem a Ázerbajdžánskou republikou
loni došlo.
To je ale slabá náplast na českou ekonomiku, že nebýt českého
Jáchymova, byli byste i vy bez dolarů…
Nejen my. Ale celý svět. Ale konec vtipkování a zpátky
k ázerbajdžánskému hospodářství. Celkový objem investic u nás sice
oproti druhému naftovému boomu po podepsání „Kontraktu století“
o něco klesl. Ale na loňských investicích je úžasné, že přes sedm
miliard dolarů bylo vnitřních, tedy ázerbajdžánských investic. Takže
nejen zahraniční investoři, ale také Ázerbajdžánci investují do
ázerbajdžánské ekonomiky. To je zásadní! Věří ve vlastní ekonomiku a
neschovávají peníze v zahraničních bankách.
Ale nejen proto je Ázerbajdžán nádhernou zemí.
Velmi zajímavý je i z hlediska cestovního ruchu. Hlava našeho státu pan
prezident Ilham Alijev a také další představitelé Ázerbajdžánu se
výrazně zasazují o turistické zatraktivnění mé vlasti. O získávání
renomé bezpečné a pohostinné země. Máme devět klimatických zón, které
se mění nejen horizontálně, ale i vertikálně; Kaspické moře; spousty
památek. Např. v Baku lze navštívit „Dívčí věž“ (cca 6. stol.);
kolem ní je Staré město (cca 12. stol.); krásné budovy evropského stylu
z dob prvního naftového boomu (konec 19. stol.). V tomto si jsou Baku a
Praha hodně podobné, akorát Praha je má v lepším stavu. To je mj.
důvodem, proč chceme navázat partnerské vztahy mezi Prahou 6 a Baku 1, což
je Staré město. Za éry Sovětského svazu jsme byli proslulou destinací
nejen pro občany Sovětského svazu, ale i pro cizince. Z hlediska
ázerbajdžánského průmyslu cestovního ruchu je pozitivní, že se zájem
o nás zažíná obnovovat. Ostatně, trochu to ilustruje i činnost našeho
pražského konzulárního oddělení, které v loňském roce vystavilo
pětinásobek turistických víz oproti roku 2008. Už druhým rokem máme
v Baku Diplomatickou akademii, na níž studují i čeští posluchači.
Součástí jejich studijního programu je i famtrip do některé jimi vybrané
evropské země. Letos se shodli, že chtějí do České republiky, takže
v létě tu od nás (mj.) budete mít třicet studentů.
Výkonnost národních průmyslů cestovního ruchu výrazně
ovlivňuje pohostinnost obyvatel země. V tomto směru má Česko velké
rezervy.
To nemusí být vždy nevýhoda. Angličané mají přísloví: „Můj dům,
můj hrad.“ Na tom nevidím nic špatného. Samozřejmě, v Ázerbajdžánu
je pohostinnost idolem, kolem něhož vše stojí a padá. Nicméně český
styl pohostinnosti je pro ázerbajdžánské turisty atraktivní, protože jej
mohou porovnávat se svým, který může být až na pokraji absurdity. Když
jsem pracoval v USA, navštívil jeden z mých amerických známých
Ázerbajdžán a po návratu referoval: „Víš, co mne u vás překvapilo,
když jsem někoho navštívil u něj doma? Že vytáhli všechno, co měli
v ledničce, a všechno jsme to snědli, i když jim na další dny nezbylo
vůbec nic.“ „To proto, že jsi byl host,“ vysvětlil jsem mu. A pro
hosty se má udělat všechno. U nás je pořekadlo, že host je pro hostitele
Božím darem. Ostatně i na webových stránkách Čechů, kteří
navštívili Ázerbájdžán, se lze setkat s podobnými referencemi. Tedy
že pohostinnost Ázerbajdžánců je na takové úrovni, až překračuje
všechny meze.
Spolu se zhruba dvěma sty dalšími lidmi je dnes večer naším
společným hostem viceprezident pro Evropu firmy Microsoft Corporation Honza
Mühlfeit. Ten mi poté, co jsme spolu před dvěma roky dělali obdobnou party,
poskytl rozhovor, jehož název je: „Nevěřím, že lidé opustí svoji zónu
komfortu prostřednictvím svých slabých stránek“ (viz stejnojmenný
článek na www.e-vsudybyl.cz). Jaké
jsou silné stránky Ázerbajdžánců?
Pomalu každý jsme extrovert, což je naší první silnou stránkou.
Orientujeme se na své okolí a jsme komunikativní. Pokud se v Česku jde
nakupovat, tak se jde nakupovat. Pokud do kina, tak jenom do kina apod. U nás
lze vidět rodiny, jak se jdou projít jen proto, aby potkaly někoho ze
známých. Aby se posadily, popily čaj. Ázerbajdžánská rodina by v izolaci
nevydržela. Druhou naší silnou stránku, pohostinnost, jsme už zmiňovali.
Třetí je podnikavost. Ta byla během staletí pro Ázerbajdžánce zásadní
vlastností, což má řadu příčin. Např. geostrategickou polohu, kterou
náš předchozí pan prezident Hejdar Alijev glosoval: „Vybírat si lze
partnery a přátele, ale sousedy nikoliv. Ti jsou daní Bohem a jsou takoví,
jací jsou.“ Podnikavost je Ázerbajdžáncům historicky dána i polohou
naší země na „Hedvábné stezce“, na křižovatce strategických
obchodních cest: sever – jih – západ – východ. A ještě jednu
naši typickou vlastnost bych zmínil, byť nám ne vždy pomáhá. Na
emociální úrovni, ve vztazích, neuznáváme odstíny šedé. Je to buď
černé nebo bílé. Buď přítel, nebo nepřítel.