670. výročí katedrály

V Mediálním centru ORBIS v Praze se uskutečnila tisková konference k 670. výročí katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, které se zúčastnil arcibiskup pražský a primas český kardinál Dominik Duka, jenž na ní mj. řekl:
Vrátil bych se k diskusi, komu patří katedrála. Katedrála je naše, moje, vaše atd. Historicky ta nejstarší část patří Metropolitní kapitule a druhá, moderní, byla zapsána jako majetek Spolku pro dostavbu chrámu svatého Víta. V takzvaném „boji o katedrálu“ šlo o to, aby se ujasnilo, kdo může katedrálu spravovat. Tuto problematiku jsme dořešili smlouvou z roku 2010, která neřeší, komu katedrála patří. V době, kdy panovníci a členové kapituly katedrálu stavěli, říkali: „Katedrála je dílo Boží, a má tedy své patrony na nebesích.“ To je svatý Vít, Vojtěch, Václav. Na zemi těmi patrony byli panovník, kapitula, někdy biskup, později arcibiskup, a ti se o ni museli starat. Takže katedrála je, jak jsme se shodli, dle připravované smlouvy mezi Vatikánem a Českou republikou, společným dědictvím, o něž pečuje jak český stát, resp. Prezidentská kancelář a Správa Pražského hradu, tak i římskokatolická církev, Metropolitní kapitula, a ten, kdo ji reprezentuje, pan děkan a farář katedrály v jedné osobě. Katedrála je skutečně společným dědictvím celého duchovního, kulturního a musíme říci i politického života, protože zde probíhaly nejdůležitější státoprávní úkony, jako korunovace či pohřby panovníků, neboť katedrála je i mauzoleem, kde odpočívají naši světci, kteří mnohdy byli důležitými osobnostmi ve vedení státu, jako např. svatý Václav, svatý Jan Nepomucký, svatý Vojtěch apod. Katedrála se při dostavbě vlastně stala jakýmsi průsečíkem všech těchto os. Může představovat národní galerii, v níž nacházíme díla největších umělců malířů, sochařů a mistrů uměleckých řemesel. Je svorníkem našich náboženských a kulturně politických osudů. Současně oslovuje téměř každého návštěvníka Prahy. Jsme národem, který má po celou svou existenci jedno hlavní město. V Německu, Polsku, Uhrách jich měli několik. Kdežto my máme od počátku jediné, a v něm pražský kostel, který se od položení základů knížetem Václavem stal tímto středem, biskupskou, později metropolitní katedrálou. To by měla být výzva ukazující, že v této zemi vždycky bylo dobře a může být dobře, když všechny významné instituce dokážou spolupracovat a jedna druhé si vážit. To neplatí jen o institucích, ale i o lidech. Proto jsou v katedrále vítáni. Problém vnímání katedrály cizinci může být do jisté míry daný tím, že velká část turistů nezná českou historii a nemá evropské kořeny. Je ale třeba si uvědomit, že i v případě Japonců a dalších turistů existuje vztah k posvátnu a že katedrálu chápou tímto způsobem. Katedrála byla koncipována v době, kdy ve střední Evropě nebyla žádná další. Ani ve Vídni, ani v Olomouci, ani ve Wroclavi. Pražská katedrála tak byla jakýsi duchovní a politický střed Evropy. Poznáte to i na tom, že jsou v ní zastoupeny nejen česká národnost, ale také německá či francouzská. Podíváte-li se do Svatováclavské kaple, vidíte Vladislava Jagellonského a jeho manželku. Katedrála tak vypovídá o vzájemném obohacování se národů ve střední Evropě, také proto si zaslouží dobrou péči. K těmto krokům se řadí také kroky zatím poslední – doplnění zvonů díky sponzorům. Nové osvětlení, zase díky sponzorům. Nezatěžujeme tím státní rozpočet. Je to i projekt nových varhan, které tu vzhledem k politickému vývoji od německé okupace přes dobu totality chybí, protože katedrála je nejen prvním chrámem naší země, ale také prvním kulturním stánkem. Chceme zde požehnat nejen novým varhanám, ale také plastice „Vzkříšení“ mistra Koblasy, která může být vnímána jako jakýsi pandán, symbol jak vzkříšení Krista, tak i vzkříšení naší země ke svobodě a suverenitě.

• www.apha.cz