Tajemství pramenů se před vámi otevře v neobyčejné knize. Autorská dvojice Radek Míka (povídky) a Ludmila Míková (akvarelové ilustrace) vám představí téměř zapomenutý pohled do historie Mariánských Lázní.

Vyprávění o pramenech se zakládá na pravdě,
možná se pravdě blíží, možná vzdaluje,
ale jak to bylo opravdu, už si žádný nepamatuje.
Jako nabíráme z pramene tu nejčistší vodu,
z bájí slýcháme věky předávanou pravdu.
Jen u pramenů pocítíme vyprávění křišťálové vody,
jen u nich dozvíme se, jak chutnají doopravdy.

Úvod k pramenům mariánskolázeňským

Marienbad
česky znamená mariánská lázeň. Se jménem Panny Marie se pojí čistota, víra a láska, mariánskou lázní rozumíme blahodárnou koupel, jež nám dá víc než osvěžení těla. Místo, které naši předkové obdarovali výjimečným titulem, vyniká nevídaným bohatstvím pramenů. Zdejší minerální vody vyvěrají z hlubin Země po tisíciletí, Mariánské Lázně jsou ve srovnání se vznikem pramenů koupelemi mladičkými. Do krásy lázeňského města vyrostly teprve nedávno, v 19. století. Díky úsilí lidí a pro přírodní poklady jsou obdivovány jako místo neobyčejné a nad jiné ve světě vzácné. Mariánské Lázně jsou místem setkání s Duchem vod. Naslouchejte pramenům, do kterých se ukládá tajemství přírody, a ochutnáte-li přímo u studánky, můžete její řeči i porozumět.

Úcta k pramenům
je stará jako lidstvo samo. Již naši dávní předkové, ještě když jako lovci putovali za stády zvěře, navštěvovali místa zrození potůčků i mohutných řek, zvláště pokud voda v prameni byla svými vlastnostmi výjimečná a člověku přinášela zvláštní prožitek. Horké vývěry, jakými u nás vynikají Karlovy Vary, sloužily jako termální koupele. Jejich uctívání se snoubilo s praktickým užitím, které dalo vzniknout starověkým římským lázním. Chladné prameny mariánskolázeňské však z útrob pramáti Země vynášely vlastnosti zcela odlišné. Nevšedním vodám se přisuzovala kouzelná moc, obestřená tajemnem a nadpřirozenými silami. Ve zdejším údolí vyvěrají vody svěží, bohaté na minerály, zbarvené do krvava, také však vody prosycené zemními plyny a hořkou solí. V jedněch spočívá životní síla, v druhých je cítit závan smrti. Taková místa jsou ve světě vzácná.

Kdo zná pohádky,
jistě si vzpomene na Zlatovlásku. Mladý rytíř Jiřík se zahleděl do královy krásné a mladé ženy. Starý král, aby získal svěžest mládí, vyslal Jiříka na dalekou a nebezpečnou cestu, přinést vodu dvojí síly, vodu živou a mrtvou. Nejen v pohádce lidé věřili, že voda s neobyčejnými vlastnostmi léčí a dokáže překonat i smrt. Nevíme, kam Jiřík doputoval, možná kdysi do našeho údolí, neboť vodu zázračných účinků našel a úkol splnil. Ctižádostivému králi však k lásce nepomohla. Srdce krásné Zlatovlásky si získal Jiřík, který okusil přímo z pramene, a stal se novým králem.

Stinné údolí pramenů
zůstávalo po věky neosídleno, jako by se mu lidé z bázně vyhýbali. Podle starých kronik bývalo plné močálů a skalisek, neprostupným lesem s vývraty dožilých stromů. Zdroje podivuhodných vod tu probublávaly v sirných jezírcích a minerální potůčky se barvily rudými usazeninami. V podhorském klimatu vládl chlad a síla ledových měsíců vítězila nad krátkým létem. Zdejší prameny však nikdy nezamrzaly.

Přes zdánlivou nehostinnost
tu nacházíme památky dávných kultur, o nichž mnoho nevíme. Třeba bronzové srpy – vzácné náčiní, jaké před věky lidé užívali jen zřídka. V okolí pramenů nesloužily k tradiční sklizni pšenice či žita, ale jak mluví pověsti a mýty, srp barvy slunce nosili dávní mágové k posvátné žatvě. Za tuhých zim, když všude ležel sníh a voda se měnila v led, z podzemních vývěrů proudila voda stále živá, zázračnou mocí se tady zelenal mech i kapradí, svědectví tajemných sil nitra Země a příslib jarního probuzení. Rostliny odsud získané v sobě nesly poselství nekončícího života, byly vzácným kořením ze zapovězené zahrady, kam nemohl vstoupit kdokoli. Strážcem tohoto divu byl pán hlubin a vládce podzemního království, dávný duch koloběhu času zvaný jménem Kronos, česky Krakonoš. Také v Mariánských Lázních shlíží Krakonoš do údolí pramenů. Kdysi možná bývalo jednou z Krakonošových zahrad, nepřístupných míst, jimž pradávní Keltové říkali Nemeton.

Teprve probouzející se věda
a s ní pokrok v naukách přírodovědných zvolna překonávaly dávná tabu a předsudky. Přesto do naší krajiny zázraků lidé vcházeli plaše, s pokorou k nevyzpytatelným přírodním silám. Začali tu hledat ložiska drahých kovů a také soli, která bývala ceněna nad zlato. Prospektoři a kovkopové vyprávěli mýty o Duchu hlubin, jehož poklady s nasazením života dobývali. Zprvu pramálo se však starali o bohatství, které od nepaměti vyvěralo v lesních tišinách.

Klíč od zapovězené zahrady
tak čekal na tepelské mnichy řádu premonstrátů, kteří jej našli v očistné víře v Pannu Marii, ochránkyni slabších a potřebných. S přímluvou k ní se dávný Nemeton otevřel pro příchozí, jejím kouzlem lidé ve zdejších pramenech nalezli dar uzdravení.

Zdali to tak bylo,
nechám na vyprávění pamětníků. Těmi jsou u nás samy prameny. Jejich poselství nesou víly lesních potůčků do větších potoků a řek, kde mnohými proudy putují až do světových moří. Pán a vládce odvěkého koloběhu Země je z moří a nedozírných oceánů vrací v mračnech a deštích do krajů, odkud vláha vzešla. Proto až budete ochutnávat zdejší léčivé vody, nežehrejte na nepřízeň počasí. Déšť a sníh dávají sílu Zemi i jejím pramenům a skrze ně bude zakrátko vyprávěn i příběh váš, zážitek ze setkání u počátku vod, poselství od pramenů divotvorných.
Radek Míka

• www.m-plan.cz