Slovensko za odměnu
04. 03. 2018
Čtvrtek 21. 12. 2017 Ráno v Popradu vystupujeme
z vlaku, do něhož jsme před půlnocí přestoupili z Novoměstského
pivovaru ve Vodičkově ulici v Praze, kde jsme s Pavlem zapíjeli udělení
opušťáku. Už drahně let kolem Vánoc nebyly sněhové podmínky pro zimní
přejezd. Naposledy v roce 2011, kdy jsme z Telgártu přes Kráľovu holu
dojeli na Čertovicu (viz archiv www.e-Vsudybyl.cz, články Zimní přejezd
Nízkých Tater 1 a 2). Rok nato nás déšť vyhnal z Krušných hor.
Pak jsme se pokusili o přechod Roháčů. V dalších letech byly Vánoce
beze sněhu, a tak jsme čundrovali Českým lesem a Šumavou.
Loňské Vánoce jsme se rozhodli pokračovat Nízkými Tatrami na západ. Před
polednem nás autobus vyložil v sedle Čertovica. Krásný den. Minus deset
stupňů Celsia. U dolní stanice opuštěné sjezdovky lepíme na běžky
tulení pásy. Parádně nám to stoupá. Leč rolbou udusaná umrzlá sjezdovka
ještě parádněji. Dvakrát jsem podlehl gravitaci umocněné
pětadvacetikilovým báglem. V obou případech se mi po pár metrech
podařilo sešup ubrzdit. Ani jsem Pavla nemusel přemlouvat, že v lese nad
sjezdovkou postavíme stan.
Pátek 22. 12. Stan Jurek DOME 3 lite zakopaný
v závěji. I tak vítr zkouší, co vydrží. O přestávkách, kdy vichr
povolil, se Pavlovi podařilo uvařit snídani i večeři.
Sobota 23. 12. Po ránu kolem prošlo pár skialpinistů.
Sbalili jsme a vydali se za nimi. Při sestupu do Kumštového sedla vzdorujeme
náporům vichru. Pokračovat? Nesmysl. Vyhloubili jsme ve sněhu díru pro stan
s tím, že ráno moudřejší večera.
Neděle 24. 12. Parafráze „jaký to musel být
večer, když i ráno bylo blbé“ byla zcela namístě. To, co se v noci
dělo, jsem v životě nezažil. Ani o Vánocích 2011 v Roháčích, kde
jsme šestatřicet hodin navázaní na cepíny leželi obuti a oblečeni ve
spacácích pod tím, co zbylo z mé stařičké Gemmy. V Kumštovém sedle
stan co chvíli z úplného bezvětří drtily větrné poryvy určitě přes
hlášených 30 m/s. Moc jsme toho nenaspali. Ráno jsme už stan měli
v podstatně složený. Vytahali jsme zohýbané pruty a bičováni větrem se
vydali po zelené značce traverzující Panskou Hoľu do Bocianského sedla.
Mokře mrholilo. Zhruba v půlce traverzu Pavel málem odsurfoval od údolí,
neboť jsem lyžemi odřízl ledovou plotnu a spustil lavinu. V Bocianskem
sedle turistický přístřešek. Chránil před větrem a deštěm. Vyházeli
jsme z něj několik kubíků sněhu, přišili vichrem urvaná poutka od
tropika a podlážky, narovnali zohýbané duralové pruty, postavili v něm
stan a jali se bydlet.
Pondělí 25. 12. Slovensko za odměnu. Prosluněným
dnem s výhledem na Ďumbier, štíty Vysokých a Západních Tater a
Klenovský Vepor stoupáme na Rovnou hoľu. Odtud, než se nám ztratila, dál
po zelené značce. Noc nás za svitu hvězd a měsíce zastihla na pekelně
strmé pasece ? la skleněná hora. Ostrůvek vzrostlých stromů v hlubině
údolí vypadá, jako by ho tam dali z modelové železnice Piko. Místo
cepíny se jistíme lyžemi. Patkami až po vázání je kolmo zarážíme do
zledovatělého krpálu s nebezpečně trčícími pařezy. Vydupat stup
v ledové krustě, stoupnout, probořit se často až po pás, vyprostit se a
nepřepadnout. A pokud, vyvěsit se za lyže a postavit na nohy.
A donekonečna. Vzpomněl jsem na Marmoládu na ferratu Eterna (věčná), při
jejímž zdolávání je třeba vzdorovat pocitu nekonečnosti. Tu jsem ale šel
nahoru. Teď dvě a půl hodiny nekonečnosti dolů. Konečně v Janské
dolině. Té si pak, než nás vyhnal déšť, užíváme ještě další
dva dny.
