Menu

Slovensko za odměnu

04. 03. 2018

Čtvrtek 21. 12. 2017 Ráno v Popradu vystupujeme z vlaku, do něhož jsme před půlnocí přestoupili z Novoměstského pivovaru ve Vodičkově ulici v Praze, kde jsme s Pavlem zapíjeli udělení opušťáku. Už drahně let kolem Vánoc nebyly sněhové podmínky pro zimní přejezd. Naposledy v roce 2011, kdy jsme z Telgártu přes Kráľovu holu dojeli na Čertovicu (viz archiv www.e-Vsudybyl.cz, články Zimní přejezd Nízkých Tater 1 a 2). Rok nato nás déšť vyhnal z Krušných hor. Pak jsme se pokusili o přechod Roháčů. V dalších letech byly Vánoce beze sněhu, a tak jsme čundrovali Českým lesem a Šumavou.
Loňské Vánoce jsme se rozhodli pokračovat Nízkými Tatrami na západ. Před polednem nás autobus vyložil v sedle Čertovica. Krásný den. Minus deset stupňů Celsia. U dolní stanice opuštěné sjezdovky lepíme na běžky tulení pásy. Parádně nám to stoupá. Leč rolbou udusaná umrzlá sjezdovka ještě parádněji. Dvakrát jsem podlehl gravitaci umocněné pětadvacetikilovým báglem. V obou případech se mi po pár metrech podařilo sešup ubrzdit. Ani jsem Pavla nemusel přemlouvat, že v lese nad sjezdovkou postavíme stan.
Pátek 22. 12. Stan Jurek DOME 3 lite zakopaný v závěji. I tak vítr zkouší, co vydrží. O přestávkách, kdy vichr povolil, se Pavlovi podařilo uvařit snídani i večeři.
Sobota 23. 12. Po ránu kolem prošlo pár skialpinistů. Sbalili jsme a vydali se za nimi. Při sestupu do Kumštového sedla vzdorujeme náporům vichru. Pokračovat? Nesmysl. Vyhloubili jsme ve sněhu díru pro stan s tím, že ráno moudřejší večera.
Neděle 24. 12. Parafráze „jaký to musel být večer, když i ráno bylo blbé“ byla zcela namístě. To, co se v noci dělo, jsem v životě nezažil. Ani o Vánocích 2011 v Roháčích, kde jsme šestatřicet hodin navázaní na cepíny leželi obuti a oblečeni ve spacácích pod tím, co zbylo z mé stařičké Gemmy. V Kumštovém sedle stan co chvíli z úplného bezvětří drtily větrné poryvy určitě přes hlášených 30 m/s. Moc jsme toho nenaspali. Ráno jsme už stan měli v podstatně složený. Vytahali jsme zohýbané pruty a bičováni větrem se vydali po zelené značce traverzující Panskou Hoľu do Bocianského sedla. Mokře mrholilo. Zhruba v půlce traverzu Pavel málem odsurfoval od údolí, neboť jsem lyžemi odřízl ledovou plotnu a spustil lavinu. V Bocianskem sedle turistický přístřešek. Chránil před větrem a deštěm. Vyházeli jsme z něj několik kubíků sněhu, přišili vichrem urvaná poutka od tropika a podlážky, narovnali zohýbané duralové pruty, postavili v něm stan a jali se bydlet.
Pondělí 25. 12. Slovensko za odměnu. Prosluněným dnem s výhledem na Ďumbier, štíty Vysokých a Západních Tater a Klenovský Vepor stoupáme na Rovnou hoľu. Odtud, než se nám ztratila, dál po zelené značce. Noc nás za svitu hvězd a měsíce zastihla na pekelně strmé pasece ? la skleněná hora. Ostrůvek vzrostlých stromů v hlubině údolí vypadá, jako by ho tam dali z modelové železnice Piko. Místo cepíny se jistíme lyžemi. Patkami až po vázání je kolmo zarážíme do zledovatělého krpálu s nebezpečně trčícími pařezy. Vydupat stup v ledové krustě, stoupnout, probořit se často až po pás, vyprostit se a nepřepadnout. A pokud, vyvěsit se za lyže a postavit na nohy. A donekonečna. Vzpomněl jsem na Marmoládu na ferratu Eterna (věčná), při jejímž zdolávání je třeba vzdorovat pocitu nekonečnosti. Tu jsem ale šel nahoru. Teď dvě a půl hodiny nekonečnosti dolů. Konečně v Janské dolině. Té si pak, než nás vyhnal déšť, užíváme ještě další dva dny.



Archiv vydání

2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 05/2018
05/2018 číst aktuální číslo
Czech specials