Počátky naší státnosti 37
13. 05. 2015
V chladném závěru roku 884
stojíme na Turském poli čtyři kilometry severně od Bořivojova hradiště.
Podle Kosmovy kroniky právě zde proběhl bájný boj, který ukončil
dlouholeté lucké války a přinesl vítězství Čechů. V Kosmově líčení
je poskrovnu historických souvislostí, pochmurný děj dramatizuje patos
mýtu. Přesto kronikář událostem u Turska věnuje velký prostor, jistě
svědčící o významu místa i porážky Lučanů pro dějiny naší země.
Skutečný smysl „boje“ však o více než dvě století později neznal
nebo až tolik připomínat nechtěl.
Lucké války
nejspíše započaly vpádem vojsk Karla Velikého do Bohemie. Připomeňme si
v krátkosti jejich možný průběh (Počátky naší státnosti č. 31, 32 a
36). Od roku 806 měli poražení Lučané povinnost odvádět císaři tribut
150 volů a 500 hřiven stříbra, tzv. daň za mír. Těžce placený mír
mezi Franky a Slovany v české kotlině byl však vykoupen procesem
vnitřních válek, po dvě generace trvající hospodářskou krizí, kdy
v pozadí na východě vyrostl křesťanský stát Moravanů. Dobrovolně
podstoupený křest čtrnácti „knížat Bohemie“ v lednu
845 v císařském Řezně žádaný mír ani konec daňové zátěže
nepřinesl. Rokem 846 se konflikty se západním sousedem rozpoutaly nanovo a
nejpozději v r. 872 přerostly v boj o hegemona v zemi. Době „prvního
historického knížete“ tak předcházelo sněmovní období do jisté míry
rovnoprávných vojvodů, rozkolísané však franskou hrozbou a luckými
výboji.
Náš nejbližší soused na východě
si touto etapou prošel již v první polovině 9. století, kdy se
svrchované vlády zmocnil rod „křesťanského“ knížete Mojmíra (křest
Moravanů je datován r. 831). Morava sice byla ve vazalském postavení
k Východofranské říši, emancipace země však rostla s osvojením
soudobých křesťanských principů vlády. Zásluhou Mojmírova nástupce
Rastislava k Moravanům přišli vyslanci byzantského císaře, nadáním a
učeností nedostižní bratři Konstantin a Metoděj. Nejspíše se stali
i duchovními poradci knížete, k misijní práci mezi Slovany však zaujali
ve své době zcela revoluční přístup. Vytvořením písma, tzv. hlaholice,
a užíváním srozumitelné církevní řeči při sloužení mší (zavedením
staroslověnské liturgie) otevřeli cestu k oblibě a šíření víry i mezi
nejprostším lidem. Bylo především jejich přičiněním a také
ustanovením Metodějova biskupského úřadu, že nové křesťanské
náboženství nemělo v obyvatelstvu slovanské střední Evropy
výraznějších odpůrců. Avšak rozdílný názor na působnost Konstantina a
Metoděje, zvláště po vytvoření moravsko-panonské diecéze, měl bavorský
episkopát s biskupskými úřady v Pasově a Řezně. Pro ně byl byzantsky
smýšlející biskup Metoděj užívající v církevní praxi řeč Slovanů
nebezpečným konkurentem působícím na území, kde si oni činili misijní,
tudíž i mocenský nárok.
Po roce 871,
v první polovině vlády knížete Svatopluka, se Moravská říše upevnila
natolik, že v roce 880 byl Metoděj papežem Janem VIII. jmenován
metropolitou, arcibiskupem s působností do dalších zemí Slovanů.
Diplomatickým aktem „darování země“ římskému apoštolskému stolci
sv. Petra se Morava vymaňuje z podřízenosti Franské říši a papež, hlava
všeho křesťanstva, v bule Industriae Tuae (Horlivosti tvé) Svatopluka
nazývá vladařem a milovaným synem. Svatoplukova moc gradovala ve vojenskou a
politickou sílu, která prostupovala území sousedních Slovanů a pod
větším či menším tlakem je připojovala k rostoucí Velkomoravské
říši. Současně si moravský Svatopluk začal dělat vyšší ambice
i v západní říšské hierarchii a začal vážně konkurovat franským
panovníkům. Nutno dodat, že nejmladší Svatoplukův syn měl matku
z královského rodu (sestra císaře Arnulfa). Moravský „král“ se čím
dál více sbližoval se západní latinskou kulturou a je zcela logické, že
v jeho zájmu bylo také ovládnutí západních Slovanů, země zvané
Bohemie. Hraničními horstvy a lesy uzavřená kotlina byla blíže starým
centrům říše Karla Velikého, ale také poskytovala větší ochranu před
vpády kočovných kmenů než do širokého Podunají otevřená Morava.
Jádrem strategického území byl kraj kolem Řípu, ohrožovaný však luckou
hegemonií.
Křtem Bořivoje Svatopluk získává
předáka z místního rodu pro záměry v Bohemii. Odmítnutí Bořivoje
ostatními vojvody a jeho útěk na Moravu někdy na přelomu let 883–884 byl
pokusem dosadit na stolec knížete bližšího Bavorům či Frankům. Část
zdejších rodů, zdá se, již tehdy stranila německému živlu. Avšak
mocenské vztahy mezi Svatoplukem a Karolingery nabraly jiný směr a místo
rivality došlo ke krátkodobému politickému sblížení, možná již
v tušení nebezpečí z východu. Dohodou s Karlem III. Svatopluk získal
volnou ruku pro ovládnutí celé české kotliny, poté co Polabí s Hradcem,
možná i Kouřimí a Slavníkovskou Libicí, již přijaly svrchovanost
Moravanů. K této straně se s Bořivojem přidává i kmen tzv. Čechů se
sídelním jádrem v oblasti Levého Hradce, první rod na levobřeží
Vltavy.
Po mohutném tažení do Panonie
na sklonku léta roku 884 se moravské vojsko vrací domů. Ale Svatopluk
s částí vojenské hotovosti dělá ještě zastávku u Vídně,
k jednání s císařem na Monte Comiano. Odtud nezamířil do svého sídla
na Moravě, cílem se stala Bohemie. Možná se vydal po Dunaji a do Čech
vešel nad Křemží z jihu, další část vojska, rekrutovaná z polabských
rodů, postupovala k Vltavě po Labi. Lučané, sídelní doménou v Poohří,
nemají o mohutnosti soupeřova postupu povědomí a mohli se nechat nalákat
k baště Čechů na Levý Hradec. Nástin událostí je pouhou hypotézou,
o žádném takovém tažení soudobé anály nepíší. Avšak boje, které se
bezprostředně nedotýkaly franské oblasti, tehdejší letopisy zpravidla
pomíjejí. Moravské vojsko je smluveným spojencem Bořivojových Čechů.
V chladném podzimu blízko přelomu let 884 a 885 zajišťuje pohodlnou
převahu proti Luckému svazu knížete Vlastislava. Rozhodující boj se má
odehrát na hranici historického Lucka a nevelkého knížectví Čechů,
v posvátné krajině pod Řípem.
Turské pole
je starým mohylovým pohřebištěm ještě z dob dávných předků.
Významnější ze strategického hlediska je však přístupnost bojiště
z labských i vltavských brodů, v podzimním suchém období ještě
schůdnějších. Bořivojovo hradiště je malou, ale dostačující základnou
k hájení jihu, ústup Lučanů na sever bylo možné odříznout
překročením Labe u dnešní Roudnice. Na západě je opevněná poloha
hradiště na Budči. Pokud taktika Moravanů odpovídala dobovým pravidlům,
vojska proti Vlastislavovým silám postupovala ze tří směrů. Lučané,
zatímco se v domnělé převaze soustředili na útok na Levém Hradci,
křesťanské vojsko Moravanů jim vpadlo do zad a ze stanoviště symbolického
názvu Krleš (zlidovělé Kyrie eleison) ukončilo dřívější pohanskou
hegemonii Lučanů v Bohemii. K žádné zásadní bitvě ani nemuselo dojít,
převaha prvního českomoravského spojenectví Lučany vedla ke kapitulaci.
Úspěch Svatoplukův na Turském poli přispěl také k závislosti srbského
knížete Dervana a vlivu Velkomoravské říše až do srbské Lužice
v dnešním Sasku. Udatný obránce Levého Hradce, v Kosmově podání zvaný
Tyr, nejspíše ani neexistoval, ale Bořivoj s významnou podporou mocného
Svatopluka tu převzal Bohemii jako křesťanský vítěz, zapsaný do kronik
jako první historický kníže Čechů.
Účast moravských křesťanů
na bájné bitvě u Turska nezmiňuje Kosmas ani pro ni nehledejme oporu
v žádném psaném dokumentu. Památníkem událostí se stal pahorek se
symbolickou mohylou a křížem, který slovy „Kyrie eleison“ promlouval
k padlým i přeživším. Promlouval však jazykem křesťanů z Metodějovy
církevní obce. Založení kostela – rotundy – na hradišti Levý Hradec
s příznačným patrociniem sv. Klimenta upomíná na nepochybný přínos
Metodějův. Také na nedalekém hradišti zvaném Budeč je patrný vliv
Moravanů, když tu vznikl další křesťanský chrám, opět rotunda,
tentokrát zasvěcená sv. Petru, patronu papežského stolce a symbolickému
držiteli země Moravanů. Toto konkrétní patrocinium dobře zapadá do idejí
80. let 9. století, kdy se „král“ Svatopluk zaštítil autoritou
římského papeže Jana VIII.
Také název Budeč
může odrážet specifický moravský vliv, „búdy“ nejsou ničím jiným
než pojmenováním typu stavby, které daly jméno panonské Budě (Budapest)
nebo i jihočeským Budějovicím. Význam lokality podtrhuje fakt, že sv.
Kliment a sv. Petr patří k nejstarším křesťanským svatostánkům Čech a
rotunda na Budči je vůbec nejstarší dochovanou stavbou v České republice.
Další pozoruhodnou okolností je, že tyto kostely leží na pomyslném kruhu
se středem na pahorku Krleš, na kruhu, který na severu protíná dnešní
Kralupy nad Vltavou – dřívější Míkovice.
České Míkovice
mají totiž svým názvem moravský protějšek. Co může vypadat jako
náhoda, stojí za zamyšlení. Míkovice jsou součástí Uherského
Hradiště, velkomoravského Veligradu, a najdeme je pod Sadskou výšinou
s církevním, patrně biskupským komplexem z 9. stol. Biskupa Metoděje
známe pod mnišským jménem, jeho laické jméno však bylo Michail, řecky
vyslovováno Mikail. Míkovice tak mohly být biskupskou obcí s lidem
Metodějovým. O českých Míkovicích nad soutokem Zákolanského a
Knovízského potoka sice najdeme zmínku až v roce 1318, území však bylo
již dříve spojováno s církevním majetkem, jmenovitě s řádem
křížovníků. Osídlení tak může sahat hlouběji do doby vzniku prvních
křesťanských kostelů, kdy se jejich výstavba a služba neobešly bez
řemeslnické „Michalovy obce“. Zdivo na maltu i liturgické potřeby
kostelů vč. výroby hostií a mešního vína byly pro tehdejší Bohemii
neznámou praxí.
Pravý Hradec
je dalším místem na pomyslném kruhu. Pod jeho úvozem tohoto méně
známého hradiště na vltavském břehu najdeme zanikající památku, ve
skále vyhloubený labyrint „klášteříčku“ s údajnou podzemní chodbou
na protější Levý Hradec. Lámáním kamene stopy pomalu mizí, ale spojení
obou břehů Vltavy v těchto místech jistě existovalo, ať jím byl brod,
či fantaskní představa tunelu. Přechod mezi oběma hradišti asi
s výběrem mýta (zpravidla za účasti církve, proto lidově
klášteříček) byl pokračováním dálkové stezky z Polabí.
Význam bájného Turska
pro počátky křesťanství v Čechách je zjevný, ač se církevně ani
hospodářsky významněji nerozvíjelo a zůstalo na počátku svého
„moravského“ vývoje. Mocenské centrum země totiž roste nedaleko
v nově založeném hradu Praha (Počátky naší státnosti č. 5).
Vláda Svatopluka a přítomnost Moravanů kulminuje v desetiletí na konci
9. století, mezi lety 885 a 894. Na nejvyšším místě hradu záhy vzniká
další z „českých“ rotund, kostel knížecí, pro Bohemii na další
staletí chrám nejvýznamnější. Právě zde můžeme přejít o deset
generací dále k našemu zpravodajci Kosmasovi, který byl do své smrti roku
1125 představitelem svatovítské kapituly, děkanem hlavního pražského
kostela. Latinské vzdělání a jeho církevní přesvědčení mu nedovolovalo
připustit, že na úsvitu českého křesťanství stojí Svatoplukova Morava a
zásluhy církevní organizace Metodějovy.
Emancipace moravských panovníků
byla nadlouho Bavorům i Frankům trnem v oku, také slovanskou liturgii a
staroslověnské písemnictví latinský klérus 12. století považoval,
stejně jako bavorští biskupové ve století desátém, za projev církve
kacířské. Proto Kosmas bitvu na Turském poli zahaluje rouškou dávného
pohanství, bez jakékoliv zmínky o původu jména Krleš, bez oslavy prvních
křesťanských kostelů sv. Klimenta a sv. Petra. Rotundu na Budči latinská
legendistika i naše současná historiografie pozoruhodně dávají do
spojitosti až s knížetem Spytihněvem, nastoupivším k vládě po
výrazné osobnosti Svatoplukově. Rozdíl několika málo let však v tomto
případě činí zásadní rozhraní mezi křesťanstvím moravsko-slovanským
a křesťanstvím bavorsko-latinským, časový předěl mezi kulturami
římského východu a římského západu. Podle franských análů totiž
Spytihněv, údajně syn Bořivojův, hned po smrti „krále Slovanů“
spěchal do Řezna poddat se franskému císaři a přijmout tamní latinskou
církevní jurisdikci. V roce 895 ještě mladé křesťanství vznikajícího
českého státu zamířilo do budoucích mocenských struktur západu, kde
dějiny začíná psát Svatá říše římská.
Radek Míka
