Počátky naší státnosti 24 - Biskup Vojtěch – saské vazby
31. 01. 2012
Psal se rok 968,
Boleslavovo poselstvo do Říma se vrátilo s polovičním výsledkem
(Počátky naší státnosti 20). Řeholnice, nyní již abatyše Mlada-Marie
sice přinesla papežův souhlas se zřízením pražského biskupství, ale
přednost dostal kníže Měšek. Pro císaře Otu I. to mělo své výhody.
Vztahy Polanů k Boleslavovu knížectví začínaly ohrožovat hegemonii Saska
ve středoevropském prostoru. Zábor Krakovska, křest polského knížete
i manželství Měška s Boleslavovou dcerou Dobravou podstatně zvyšovalo
vliv Boleslava I. v západoslovanských zemích. Když se Dobravě narodil syn
Boleslav (zv. Chrabrý) a dcera Svěntoslava, česká dynastie zapustila kořeny
v Polsku. Zastával-li člen poselstva Jordan v moravské církevní
organizaci nějaké postavení, jeho promptní ustanovení biskupem v nové
diecézi s vazbou na Magdeburk odvrátilo rostoucí závislost Polska na
Boleslavovi a církevním centru na Moravě (nejspíše v Olomouci). Kanonicky
problematický Měškův křest (966) byl zlegalizován řádným biskupským
jmenováním a Jordan, Poznaňská diecéze i Měškovo knížectví teď
přináleželi k nově zřízené církevní provincii, k magdeburskému
arcibiskupství.
Magdeburk
býval kdysi centrem Polabských Slovanů, avšak v 10. stol. již náležel
k Otově saské doméně. Založení zdejšího biskupství se datuje k r.
955. Tehdy, po vítězství nad Polabskými Slovany, Obodrity a Lutici, na
řece Řeknici, císař Ota I. slavnostně oznámil vytvoření církevní
metropole „Sclavinie“ a pro svůj misijní záměr, i přes odmítavý
postoj arcibiskupa v Mohuči (Mainz, Porýní), si vymohl souhlas na římském
papeži. Co bylo příčinou vzdoru mohučského patriarchy? Jmenoval se Wilhelm
a za vlády Boleslava I. zaujímal nejvyšší církevní úřad ve Svaté
říši římské (arcibiskup 954–968). Provází jej však pozoruhodný
původ. Císař Ota I. ve svém mládí vzplanul láskou k urozené Slovance
z rodu Havolanů a Wilhelm byl jeho prvním, ještě nemanželským, synem.
Poté, co budoucí císař kolem r. 930 uzavřel sňatek s anglosaskou
princeznou Edgith, Wilhelm jako levoboček ztratil naději na královskou
korunu. Otec mu však zajistil vysoké postavení v říši církevním
úřadem. Mohučský arcibiskup byl vzdělán latinsky, užíval němčinu,
nicméně musel znát i řeč Slovanů. Za jeho matku je považována sestra
nebo dcera havolanského knížete Tugumíra. Z nejvyšších kruhů téhož
polabského rodu, přináležejícího do slovanského svazu Luticů, však
pocházela i Václavova a Boleslavova matka Drahomíra. Proto není vyloučeno,
že arcibiskupa pojilo příbuzenství nejen s rodem Otova vazala Tugumíra,
ale také s knížaty vládnoucími v Bohemii. To možná vysvětluje i jeho
nevůli k rozšiřování politické moci Říše, zpravidla provázené
násilím, do zemí Slovanů. Wilhelm dlouho otci odpíral povýšení
Magdeburku na arcibiskupství, se stejným postojem mohučského patriarchy se
Ota I. potýkal i v případě rozšíření vlivu do Boleslavova
knížectví. Wilhelmovo upoutání na lůžko a jeho smrt v r. 968 císaři
usnadnily politické manévrování. Již na synodě v Raveně (967) Ota I.
prosadil svůj záměr a do působnosti Magdeburku okamžitě připojil nově
zřízená biskupství v Míšni a Merseburku, vč. Měškovy polské Poznaně.
Snad výměnou za vyjmutí Magdeburku z mohučské provincie byla novému
arcibiskupovi přislíbena Praha.
Papež Jan XIII.
řešil v souvislosti s Boleslavovou žádostí ožehavý politický úkol.
Císař Ota I. měl zájem na převedení Bohemie z bavorské církevní
provincie k Mohuči, avšak i přes svoji autoritu nejspíš nezískal souhlas
řezenského biskupa Michaela. Popřením bavorských práv by však vyvstal
problém s moravskou arcidiecézí, ustanovenou papežem Hadriánem II. v r.
870. Boleslav záborem Moravy mohl nárokovat její obnovu, účast kněze –
biskupa Jordana v římském poselstvu to možná naznačuje. Vznikající
Svatá říše římská, reprezentovaná saskou dynastií Otonů, však neměla
zájem podporovat mocenský růst Boleslavova státu. Při obnovení původní
církevní organizace by český kníže disponoval nejen arcibiskupstvím, ale
také pěti biskupstvími. V této struktuře ji Mojmírovi II. v r.
900 potvrdil papežův předchůdce Jan IX. Boleslav měl na dosah politickou
moc i zásadní vliv v Polsku i Uhrách, mohl usilovat o říši ne
nepodobnou Velké Moravě. Diplomatickým činem, který spočíval ve vyjmutí
Jordana z moravského úřadu a jeho jmenování biskupem v Poznani, se šance
na církevní samostatnost Boleslavova knížectví významně snižovaly. Tehdy
aktuální politický problém potvrzuje i papežská bula – zakládací
listina pro Pražské biskupství. Její originál neznáme, pouze pozdější
interpretaci Kosmovu. Nicméně ani kronikář neopomněl zdůraznit papežův
zákaz obřadu „sekty bulharské“, tj. užívání staroslověnské
liturgie. To svědčí o přetrvávání moravské církevní organizace (byť
oslabené) hluboko do 10. stol. Císaři věrný papež Jan XIII. zastával
úřad do své smrti v r. 972. Téhož roku se uzavírá i životní dráha
knížete Boleslava I. a krátce po něm v Řezně skonal i starý a
neústupný biskup Michael. Praha mohla určit uchazeče pro biskupský úřad.
Při přednesení žádosti v r. 967/8 jím možná byl Kristián, syn
Boleslava I., který se však jmenování nedočkal. Pro Prahu byl vybrán
jistý Dětmar, mnich ze saského kláštera Corbeia Nova na řece Weser.
Ovládal řeč Slovanů a proti nebyl ani nastupující kníže Boleslav II.,
který nejspíše dal na doporučení císaře Oty I.
Na Velikonoce r. 973
se Boleslav II. dostavil na říšský sněm do císařovy falce v Qedlinburku.
Jednání mělo velkolepý ráz. Zaznamenána je přítomnost Oty I.
s císařovnou Adelheid, následníka trůnu Oty II. s chotí – byzantskou
princeznou Theofano, účast vyslanců Říma i Byzance, Dánského
království, Maďarů, Rusů i Bulharů. Kromě Boleslava II. byl přítomen
kníže Měšek, jakož i přední říšští vévodové. Velikonoční sněm
jistě řešil i problematiku církevní organizace v Bohemii a na Moravě a
bývá pokládán za ustanovující datum Pražského biskupství. Boleslavova
záležitost však znovu nedošla naplnění. Příčinou byla smrt Oty I.
Saský panovník a císař Svaté říše římské krátce po sněmu umírá a
na trůn usedá jeho syn, král Ota II. Císař jej dal korunovat již v r.
967, nicméně saská dynastie si musela hegemonii v říši vybojovat. Do hry
vstoupilo opět Bavorsko, tradiční soupeř Saska a dřívější spojenec
Bohemie. Kníže Boleslav II. patrně nezapomněl na otcův nezdar, na
nesplněné sliby Otonů, a nepříliš prozíravě se přiklonil na stranu
Otova bratrance a konkurenta, bavorského vévody Jindřicha. Nástupnickou
krizi provázely nepokoje, vpády vojsk do Boleslavova knížectví, po nichž
následovala odvetná tažení, plenící saské i bavorské pohraničí.
Svědectví o napjatých vztazích v říši, vyplenění kláštera
v Altachu na Dunaji v létě 975 či porážka Bavorů o rok později pod
hradem Plzní, podává kronika Thietmara z Merseburku.
Pražské biskupství
přes krizi mezi Otou II. a Boleslavem II. spělo k rozuzlení. Nový
řezenský biskup Wolfgang vyslovil souhlas s umenšením své diecéze
nejspíše již na sněmu v Quedlinburku, nicméně vhodný okamžik nadešel
až za krátkého příměří na sklonku r. 975. Boleslavův pretendent
Jindřich byl uvězněn v Ingelheimu a spor o nástupnictví se zdál
zažehnán. Dětmar od krále Oty II. přijal investituru (biskupskou berlu a
prsten), v lednu 976 se mu dostalo biskupského svěcení z rukou
mohučského arcibiskupa Willigise. Následně bylo Dětmarovo jmenování
stvrzeno na synodě v Mohuči a konečně dovršilo proces ustavení
biskupství v Bohemii. Za připomínku stojí, že Morava tehdy biskupa měla.
Ač neznáme jméno, v Mohuči r. 976 je jeho účast zmiňována
v souvislosti s biskupem pražským. Počátkem léta Boleslav II. uvedl
Dětmara na knížecí hrad v Praze, čímž kostel mučedníků sv. Víta a
sv. Václava povýšil na biskupský. Sasko-česká politika, započatá
Jindřichem I. a knížetem Václavem, došla symbolického naplnění.
Následujícího roku bavorský vévoda svůj boj prohrál a Boleslavovi nezbylo
než Otu II. uznat. V r. 978, opět v Qedlinburku o velikonočních
svátcích, byl mezi oběma panovníky uzavřen mír, jejich vztahy však
zůstaly chladné. Dětmar, první pražský biskup, zastával úřad šest let;
když 2. ledna 982 skonal, bylo patrně rozhodnuto o jeho nástupci.
V katedrální škole v Magdeburku
studoval v letech 972– 80 bystrý hoch z rodu Slavníkova jménem Vojtěch.
Podle soudobých pramenů byl biřmován magdeburským arcibiskupem Adalbertem,
snad přítelem knížete Slavníka. Podle zmínky Bruna z Qerfurtu byli
Slavníkovci dokonce spřízněni se samotným králem Jindřichem I.
Ptáčníkem, zakladatelem Otonské dynastie, nicméně vysledovat dnes rodovou
souvislost je prakticky nemožné. O mimořádných vztazích ale svědčí
i přijetí, které se Vojtěchovi v Magdeburku dostalo. Arcibiskup z rodu
Babenberků se stal jeho ochráncem a mladý Slavník přijal biřmovací jméno
Adalbert. V Sasku získal nejen vzdělání, ale také přehled v soudobé
říšské politice. Na císařské falci potkával přední osobnosti Svaté
říše římské, jeho učitelem možná býval i rádce Oty II., vzdělanec a
diplomat Gerbert z Aurillaku, pozdější papež Silvestr II. Nadaný student
se uvedl u samotného císaře s vlivnou chotí Theofano. Když 18. března
981 zemřel Vojtěchův otec, vůdčí postavení na Libici převzal
nejstarší z bratrů Soběslav. Slavníkovci tehdy náleželi k Boleslavovým
nejbližším družiníkům, o něž se opírala branná moc i stabilita
knížectví. Žena knížete Slavníka a Vojtěchova matka Střezislava mohla
být Boleslavovou sestrou, Vojtěch synovcem vládnoucího knížete. V r.
981 byl povolán do Prahy, kde se stal klerikem při jednom ze zdejších
kostelů, s velkou pravděpodobností přímo na knížecím hradě
v blízkosti biskupa Dětmara. Vzdělání, domácí původ, rodinné vazby
k vládnoucímu rodu a saské kontakty v nejvyšších kruzích říše
mladého Vojtěcha předurčovaly k vysoké církevní kariéře. Slavníkův
syn měl zaujmout biskupský úřad, s podporou císaře mohl pomýšlet i na
post patriarchy. V jeho osobě se propojovala znalost slovanského církevního
prostředí se zájmy Svaté říše římské, vliv císařovny Theofano
i její byzantský původ zvyšovaly Vojtěchovy šance navázat na odkaz
někdejších věrozvěstů z Konstantinopole. V nových podmínkách a
s potvrzeným (nikoliv nově založeným) biskupstvím na Moravě se rýsovala
idea obnovy církevní provincie prvního arcibiskupa Metoděje. Vojtěchovou
ambicí, a nejspíš to přislíbil i knížeti Boleslavovi, bylo dosáhnout
arcibiskupství. Nikoliv náhodou po úmrtí Dětmara symbolický akt volby
směřoval na Levý Hradec, ke kostelu sv. Klimenta. Za tímto účelem mohla
být rotunda velkomoravského stáří opravena či nově vystavěna. Památné
místo upomínalo na Bořivojův křest právě moravským arcibiskupem.
Volba biskupa Vojtěcha
se datuje k 19. únoru 982. Událost proběhla za účasti Boleslava II. a
předních mužů knížectví, mezi nimiž jistě nechyběl Soběslav a jeho
bratři. O čtyři měsíce později v italské Veroně Vojtěcha přijal
císař Ota II. a udělil mu investituru, o biskupské svěcení se přičinil
mohučský arcibiskup Willigis. Boleslav získal do čela domácí církevní
organizace mladého a vlivného muže, jehož plány se měly opírat zejména
o podporu císařského dvora. Biskup Vojtěch jistě uznával svého
knížete, nicméně autoritou a nositelem idejí křesťanského universa mu
byl císař Svaté říše římské Ota II. Předčasná Otova smrt na sklonku
r. 983 záhy narušila Vojtěchovy vztahy s Boleslavem II.
Bavorský vévoda Jindřich
zv. Svárlivý uniká z vězení, aby obnovil svůj nárok na říšský trůn.
Císař po sobě zanechal teprve tříletého syna, v příbuzenské linii byl
Jindřich nejvhodnějším nástupcem. Obdobně smýšlel kníže Boleslav II.
i polský Měšek. Jindřich měl podporu říšských vévodů. Leč
císařovny vdovy – po Otovi I. Adelheid a žena Oty II. Theofano –
nehodlaly nečinně přihlížet. Beze zbytku využily svého vlivu
i diplomatických schopností Gerberta z Aurillaku a pro císařskou
korunovaci maličkého Oty získaly souhlas římského papeže. Korunován byl
25. prosince 983 v Cáchách jako Ota III. Jindřich však odpověděl
Otovým únosem. Na velikonoční termín r. 984 do Qedlinburku svolal své
příznivce a prohlásil se králem. Přísahu věrnosti mu složili Boleslav
II., polský Měšek I. i obodritský kníže Mstivoj. Boleslavův příklon
zpět k bavorskému Jindřichovi nemohl dopadnout jinak než kolizí
s biskupem Vojtěchem, odchovancem saské školy a nejspíše i zastáncem
politiky císařovny Theofano. Vojtěchův záměr byl stěží realizovatelný
bez součinnosti římské kurie, mocnosti, jež stála za Otou III. Sliby
bavorského vévody českému knížeti však převážily zájmy pražského
biskupa. Boleslav II. by v případě Jindřichova úspěchu získal postavení
prvního muže po králi. Z této pozice mohl prospět i svému biskupství,
není divu, že pro Vojtěchovy námitky neměl velké pochopení. Říšský
episkopát, kam přináležel i pražský biskup, však prosazoval papežovu
vůli.
Radek Míka
