Novohradsko, stopy lidí
05. 11. 2018
Koncem září jsem během návštěvy rakousko-českého pomezí
procházel obcí Hojná Voda, když v tom vedle mne zastavil automobil. Na
místě spolujezdce vedoucí Obchodní komory Švýcarsko – Česká republika
a Switzerland Tourism paní Alena Koukalová.
Paní Aleno, co vy v Novohradských horách?
Nejen Švýcarsko, ale i Novohradské hory jsou má láska. Vydáváme o nich
knihu, kterou napsal pan Václav Vochozka. Nazval ji „Novohradsko, stopy
lidí“. Nebojí se v ní jít až do té poslední historie. Na Novohradsku
žije od roku 1958. Pracoval tu jako lesník. Popisuje oblast mezi Kaplicí,
Novými Hrady až na Pohoří. Historii, jak se tu žije od dob Buquoyů, přes
nedávnou éru komunistů až do dneška. Nečekejte tedy turistické tipy na
výlet. Je to spíš o bližším pochopení, jaký tento kraj je. Dnes tu
nenajdete žádné z po generace žijících rodů, protože Novohradsko je
regionem, který byl po druhé světové válce vysídlen a po roce
1948 zadrátován. Ty dráty pak byly několikrát posunuty do vnitrozemí.
Bylo jedním z nejhlubších území, které nebylo spravováno. Díky těmto
okolnostem tu zůstala nádherná příroda a velice ojedinělé stopy po
lidské činnosti. Kromě ruin boží muka, kapličky… O to víc si těchto
stop a lidí, kteří je udržují, vážíme.
Se starostou Nových Hradů v jižních Čechách Mgr.
Vladimírem Hokrem se potkáváme na svatého Václava u Skanzenu ochrany
státní hranice a železné opony, který je součástí Novohradského muzea.
Jeho expozice ukazují, jak se historicky vyvíjela ochrana zemské hranice po
vstup do schengenského prostoru Evropské unie.
Tenhle skanzen původně vznikl v Borovanech, kde ho s partou bývalých
pohraničníků vybudoval pan Radomil Marek. Poté co zemřel, tito lidé
včetně jeho bratra Václava Marka, který byl učitelem u nás na Hradech a
kolegou mého táty, přišli za mnou, jestli ho nechceme přesunout sem na
Nové Hrady do autentického prostředí. Rozhodnutí to nebylo jednoduché.
Spousta kamarádů mne varovala: „Když to uděláš málo ostře proti
„péesákům“, tak tě „sežerou“ pravičáci. Když to uděláš ostře
proti „péesákům“, „sežerou“ tě oni sami a ještě na tebe poštvou
psa. Nicméně chlapi, kteří s tím v roce 2013 přišli, byli neskutečně
féroví. Přistoupili na to, že nechceme dělat propagaci toho či onoho. Že
skanzen postavíme tak, aby se lidé, kteří sem na novohradskou celnici „na
čáru“ přijdou, mohli seznámit s historií. Tedy aby to bylo memento své
doby.
Jsem rád, že tu jako průvodce působí pan Horelica, který sám vojnou
prošel. Dokáže nastupujícím generacím předávat, jak to vypadalo, když
Československo bylo obehnáno dráty. Je schopen sdělovat nejen věci spojené
s omezeními, která způsobovala železná opona, ale mluvit
i o přátelstvích, jež tu mezi vojáky vznikala. Náš skanzen navštěvuje
čím dál víc lidí a dávají najevo, že jsou rádi, že tu tato zajímavost
je.
V roce
2014 jsme v našem městě realizovali konferenci „Newcastles of The
World“ neboli setkání měst celého světa, která se jmenují Nové Hrady.
Byli tu lidé z Newcastle z Jihoafrické republiky, z Japonska ze Shinshira,
z bavorského Neuburgu, z Anglie, Kanady, Austrálie… A my jim tady na
celnici ukazovali, jak to za totality fungovalo. Včetně zadržení
ilegálního přechodu. Kolem nich proběhl člověk a snažil se prostříhat
skrz dráty. Pak zazněl výstřel. Přiběhli pohraničníci, vypustili psa,
který „narušitele“ stáhl (za vatovaný cvičný rukáv) na zem. Pro naše
hosty to byl neskutečný zážitek. Byl tu pán, který v jižní Africe
pracuje pro UNESCO, a říkal: „Hele, Vladi, mám v Praze kamaráda, se
kterým se znám spoustu let, ale nikdy jsem nechápal, jak v něm může být
tak hluboce zakořeněna nenávist vůči komunistickému systému. Ale když
jsem viděl tohle, možná jsem něco málo z toho pochopil. Jsem rád, že
teď za ním mohu jet a popovídat si o tom.“
Jste starostou města, které dalo jméno zdejším
horám.
Novohradské hory jsou neskutečně krásné. Tomu, že zůstaly divoké,
paradoxně napomohla právě i železná opona. Zejména prostory za
někdejšími dráty. Není to tady takový blázinec jako na Šumavě. I ryzí
turisté vědí, že tu nebudou potkávat davy lidí, ale že v té nádherné
přírodě často budou sami. Stále tu objevují věci spojené s přírodou
a historickým osídlením – sklárny, klauzury, plavení dřeva… věci,
které tu zůstaly, i třeba zaniklé osady a samoty. To všechno dává
našemu regionu specifický ráz a lidem motivaci sem jezdit.
