Menu

Nekonečný dech Felixe Slováčka

04. 08. 2017

S Felixem Slováčkem se potkáváme 16. května 2017. Je jedním z mála hráčů na dechový nástroj, který dokáže hrát velice dlouhý tón bez přerušení k nádechu.
Pane Slováčku, určitě nebylo lehké zvládnout tuto techniku, kdy během nádechu do plic hráč rozeznívá nástroj vzduchem nashromážděným pod tvářemi. Kdo vás tu machrovinku naučil?
Když jsem nastoupil do Orchestru Karla Vlacha (do v té době nejlepší saxofonové sekce v Československu), posadili mne vedle pana Tymicha – tenorsaxofonové legendy. A když jsme na plesech hráli dlouhé pasáže waltzů a já už byl ohnutý až k zemi, jak jsem tlačil vzduch z plic a bůhví odkud, pan Tymich se usmíval a pořád hrál. Říkám mu: „Člověče, Láďo, jak to děláš?“ A on mi vysvětlil systém tzv. sklářského dechu. No a pak jsem se o to strašně dlouho pokoušel, až se mi to na chvilečku podařilo. Neustálým zkoušením se to zdokonalovalo. Nejdřív na jednom tónu, pak na víc, pak na celé stupnici. Dneska s tím nemám problém. Je to úžasný efekt: nekonečný dech spolu s vysokými tóny a brilantní technikou.

Stále se držíte ve vynikající muzikantské formě.
Snažím se držet. Když přijde hudební novinka, věc, kterou ještě pořádně neznám, nebo si chci upevnit nátisk, je potřeba si vzít saxofon a makat. To samozřejmě ocení posluchači i moji spoluhráči. Není to samo od sebe. Člověk musí mít od pánaboha tuhý kořínek, cvičit a hýbat se. Rád si jdu zahrát tenis, a když je venku hezky a dobrá partie, tak i golf. To jsou sporty, které dělám na dost amatérské úrovni, ale je to fajn a větší pohyb, než kdybych hrál šachy. Karel Vlach nám totiž říkával, že muzikant nemůže dělat žádný jiný sport než šachy, aby se mu nestalo něco s prsty.

Ani dirigování není pro pohybový aparát legrace.
Klouby mám naštěstí v pořádku, takže mohu poskakovat před kapelou a dirigovat. Samozřejmě na zkouškách si s muzikanty řekneme co a jak. Při vystoupení, tam je spíš třeba mít přehled o tom, co se hraje, jaká jsou tempa a mít veselý kontakt s publikem. Nemá cenu se škaredit. Je třeba se usmívat a vycházet vstříc těm, co vás poslouchají a mají rádi.

Včera jste se vrátil ze svého rodného města, ze Zlína, kde Big Band Felixe Slováčka odehrál vynikající koncert k pátému výročí hudebního pořadu Klub Evergreen v éteru Českého rozhlasu Dvojka, jehož protagonisty jsou Jan Smigmator a Dasha.
Umocnili jej i hosté Ondřej Ruml a sourozenci Věra a Antonín Gondolánovi. Fantastické publikum! Standing ovation. Koncert byl plný nádherné muziky, swingu a radosti. 23. května, na moje narozeniny, ho opakujeme v Praze v divadle ABC v přímém přenosu Českého rozhlasu Dvojka.

Pane Slováčku, dnes dopoledne jsem navštívil Lázně Toušeň a šel kolem domu s pamětní deskou oznamující, že tam bydleli prarodiče skladatele a houslového virtuosa Františka Bendy (1709–1786) a jeho bratra, tvůrce melodramatu Jiřího Antonína Bendy (1722–1795), kteří spolu s mnoha dalšími šířili slávu českých muzikantů. Nakolik platí rčení „co Čech, to muzikant“?
Dovolím si odtušit, že platilo. Uplatnit se jako orchestrální hráč nebo sólista je čím dál těžší. Teď, když na konkurzy chodí muzikanti z celého světa, to není jednoduché. Čeští hudebníci musejí makat a mít neskutečně tvrdé lokty, aby se dostali na pořádnou pozici. Ztěžuje jim to i dramaturgie českých médií. Nová tvorba jazzové a popové muziky se v nich objevuje zřídkakdy. V televizi téměř vůbec. Stará se o to snad už jen televize Šlágr. Kdyby ta nebyla, měl bych pocit, že už skladatelé vymřeli.

Kamarádi, s nimiž jsem hrával v taneční kapele, pokud vůbec seženou hraní, mají zhruba stejné honoráře jako před třiceti lety. Připadá mi nedůstojné vidět pěvecké hvězdy svíjet se na prázdném pódiu u mikrofonu a zpívat za doprovodu playbacku.
Na orchestry nejsou peníze. Dřív jsem vzal klarinet, zahrál publiku a vzal za to peníze. Dneska si musím sehnat peníze, abych mohl vzít klarinet a zahrát publiku. Žádný pořádný koncert se neuskuteční bez sponzorské podpory.

Za to, že jsme se potkali, může prezidentka společnosti Lázně Jupiter paní Marta Šuba. Osvědčuje se vám tamní detoxikační program?
Jsem opravdu rád, že jsem byl paní Šuba představen. Musím říci, že tak intenzivní péči fyzioterapeutů a důkladné procedury jsem jinde nezažil. Snad trochu se k tomu blíží ty, které jsem kdysi absolvoval ve Vietnamu, kde po mně skákaly dvě fyzioterapeutky a já myslel, že mě zabijí. O fungování lymfatického systému a rozproudění lymfy jsem toho moc nevěděl. Vždycky jsem si říkal, že to je spíš pro ženské. Moji rodiče na lymfatickou masáž určitě nechodili, to bych si pamatoval. Nicméně ona pomáhá. A i kamarádi a kamarádky, kteří do Jupiteru rovněž docházejí, stejně jako já tvrdí, že se pak po ní řadu dní cítí jako znovuzrození.

Doporučil byste péči fyzioterapeutů společnosti Lázně Jupiter čtenářům Všudybylu?
Intenzivní detoxikační kúry, popřípadě další programy rozhodně. Lze o tom dlouho povídat, ale dokud to člověk sám na sobě nezkusí, pravděpodobně na tom bude jako já, než si mne tam prvně vzali do parády. Jako biblický nevěřící Tomáš. Asi tak jako vy, kdybych vám povídal o neuvěřitelně skvělé muzice, a vy ji neslyšel.


Archiv vydání

2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 05/2017
05/2017 číst aktuální číslo
Restaurace Novoměstský pivovar