Menu

Mobilní hospic Strom života

04. 08. 2017

Do Nového Jičína jsem zavítal 17. května 2017, abych navštívil mobilní hospic Strom života. Jako prvního jsem oslovil jeho provozního ředitele Martina Šimáka.
Pane řediteli, co vás vedlo k vytvoření mobilního hospice?
Smutný příběh, kdy se nám nepodařilo zajistit péči pro maminku kolegyně Marušky. Měla onkologickou nemoc a v té době jsme nedokázali najít nikoho, kdo by nám pomohl, aby mohla zůstat doma mezi nejbližšími a přitom netrpěla bolestmi. Přestože byla zásadně proti, v závěrečné fázi nemoci jsme ji proto nechali převézt do nemocnice. V začátcích jsme mobilní hospic neplánovali. Spíš jsme mysleli, že budeme koordinovat věci, které jsou ke zvládnutí důstojného umírání potřeba. Nakonec se ukázalo, že pokud nebudeme mít vlastní lékaře, zdravotní sestry, přístroje a vše, co je třeba, nebudeme schopni takovouto péči nabídnout. Dnes jsme plnohodnotným mobilním hospicem s více než čtyřiceti pracovníky, s nimiž se ke dnešku staráme o třicet pacientů.

Jak se vám podařilo získat lékaře a zdravotnický personál?
Až do určité fáze to byl problém. Pak se ukázalo, že spousta zdravotníků není spokojena s tím, jak funguje systém zdravotnictví v Česku. Jakou péči v jeho rámci lze pacientům poskytovat. Řada z nich proto hledá něco, co jim bude dávat větší smysl. Pak se to zlomilo – a my teď dostáváme víc žádostí, abychom někoho vzali do týmu, než jsme s to přijmout.

Vedle onkologicky nemocných pacientů značnou část péče věnujete osobám, kterým umřeli jejich nejbližší.
K hospicové péči neodmyslitelně patří starat se o psychosociální potřeby nejen pacienta, ale i jeho rodiny. Péče nesmí skončit úmrtím pacienta. S pozůstalými tam, kde je to potřeba a kde si to rodina přeje, pokračujeme dál. Pomáháme jim najít světlé okamžiky v budoucnosti a věci, z nichž se mohou v této těžké chvíli, kdy je zavalí smutek, těšit. Za pacienty jezdíme domů, avšak neléčíme jejich nemoc jako takovou. Pouze symptomy, které způsobuje. Nemocnému, pečujícím a posléze pozůstalým (ať se jedná o dospělé, nebo děti) poskytujeme služby odborného sociálního poradenství a tam, kde to je vhodné, skupinové terapie. Pomáháme i terénní odlehčovací službou, kterou vykonávají lidé, kteří mohou v dané rodině načas zastoupit pečujícího tam, kde si pečující potřebuje od náročné péče o svého blízkého odpočinout nebo už ji sám zkrátka nezvládá.

Díky vstřícnosti majitele objektu sídlí hospic v hezkém domě a zásluhou dalších obětavých lidí a organizací je slušně vybavený.
Velice si vážíme podpory naší práce. Ať od firem, nebo od jednotlivců. Spoustu vybavení, počítače, tiskárny, nábytek mobilnímu hospici věnovali ti, kdo se rozhodli pomáhat lidem a rodinám v těžkých životních situacích. Bez nich by mobilní hospic Strom života nemohl fungovat, protože systém úhrad zdravotnických výkonů takovýchto zařízení z veřejných zdrojů je zatím tak špatně nastaven, že takřka neexistuje. Doufáme, že se to změní a že se mobilní hospicová péče dostane do úhradové vyhlášky. Než se tak stane, je závislá na darech. Mnozí z těch, kdo se rozhodli pomáhat, vstoupli do Klubu Stromu života. Sdružuje fyzické i právnické osoby, které Stromu života pravidelnými finančními příspěvky umožňují sloužit a pomáhat. V klubu jsou lidé, kteří posílají sto korun měsíčně, ale i firmy, které na pomoc bližním měsíc co měsíc vydávají dvacet tisíc korun.

Ředitelku mobilního hospice Marii Ryškovou jsem požádal o pár slov ke službám dětem.
Pro ty zde mj. máme Pohádkové sklepení. Jeho vytvoření nastartovala okolnost, že jsme tu v jednu chvíli měli osm dětí – polosirotků – a měli jsme je vodit do škol, protože se tam po úmrtí nejbližšího člena své rodiny (i kvůli změněnému chování spolužáků k nim) bály jít samotné. A protože je takováto asistence z personálního hlediska hodně náročná, tak jsme to otočili a požádali školy, aby chodily k nám. Mateřské školky a první stupně základních škol k nám už přicházejí pravidelně. Například Základní škola v Libotíně sem v rámci etické výchovy posílá čtvrté a páté ročníky. Tyto starší děti vesměs chápou problematiku závěru životního cyklu. Těm menším se formou pohádky snažíme přiblížit, že jsme zdravotní služba, která pomáhá těžce zkoušeným lidem a rodinám, a proč je dobré pomáhat.

Pozůstalými se stávají i mladí partneři zemřelých a jejich děti.
Děti truchlí jinak než dospělí. Snaží se chránit rodiče, který jim zůstal. Berou na sebe zodpovědnost: já musím být veselý, musím být ten, kdo tátu nebo mámu povzbudí. To dítě z dlouhodobého hlediska vyčerpává. V rámci psychoterapie jsme proto s nimi začali pracovat a vznikl klub Stromeček, v němž je v tuto chvíli čtyřicet polosirotků. Do roka klub povětšinou opouštějí, aby se u nich na této službě nevytvořila závislost. Nicméně počet dětí ve Stromečku neklesá, neboť průběžně přibývají další.


Archiv vydání

2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 05/2017
05/2017 číst aktuální číslo
Restaurace Novoměstský pivovar