Jak je náš stát „řízen“

Při dalším ze setkání s viceprezidentem Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky, předsedou Svazu českých a moravských výrobních družstev, členem představenstva Evropské konfederace výrobních a sociálních družstev CECOP a výkonného výboru Mezinárodní organizace průmyslových a řemeslných výrobních družstev CICOPA JUDr. Rostislavem Dvořákem jsem 29. září otevřel téma, k němuž mne inspiroval předseda Fóra cestovního ruchu Viliam Sivek, když pro magazín e-Vsudybyl.cz řekl: „Budeme prosazovat to, co subjekty v cestovním ruchu potřebují, a pomáhat odbourávat to, co nás tíží, a to včetně nadbytečné administrativy, obrovského množství kontrol a zoufalého nedostatku pracovních sil.“ (Viz www.e-Vsudybyl.cz, článek „Budou Česko řídit svazáci?“.)
Pane předsedo, nejen subjekty podnikající v rámci obchodní platformy cestovního ruchu v Česku svazuje nedostatek pracovních sil. Zřejmě i proto, že stát až velkoryse podporuje statisíce těch, kteří si nechtějí docházkou do zaměstnání, či dokonce prací kazit život. A také kvůli tomu, že česká vláda (i teď, kdy na českém trhu práce nejsou lidi) motivačními pobídkami a různými úlevami dál verbuje zahraniční investory, kteří tuzemským firmám i díky vládním protekcionistickým bonusům přetahují (přeplácejí) zaměstnance. Tedy že firmy v držení českého kapitálu (protože tu nemohou neplatit daně) musejí spolufinancovat svoji cizáckou konkurenci a s tím spojené prohlubování krize na českém trhu práce.
Už jsem téměř ztratil důvěru v to, že má smysl na toto téma hovořit. Dokonce ztrácím víru, že má smysl s tím vystupovat ve veřejnoprávní televizi a tisku, které se ekonomickým ožehavým tématům v podstatě vyhýbají (nemohou přece referovat kriticky o někom, kdo je platí nebo u nich platí miliony za inzerci). Celých šest let, která pracuji v Praze, vysvětluji, proč je pro české hospodářství nebezpečné zvýhodňovat na úkor českých firem firmy v držení zahraničního kapitálu, ba dokonce předávat do cizích rukou strategicky důležité podniky, jako jsou například energetické koncerny, vodárny nebo čistírny odpadních vod. Mluvím o tom na vládní tripartitě, při jednáních se zástupci ministerstev, na úrovni krajů, ale odezva je žalostná. Argumenty jsou sice brány v potaz, ale nejsou přijímána téměř žádná skutečně účinná řešení. Chybí politická vůle změnit současnou dvacet let zaběhlou mašinérii, která nerespektuje potřeby českého hospodářství, státu a často ani občanské veřejnosti.
Uvedu několik faktických údajů, aniž bych do nich vkládal sebemenší emoci. Přečtěte si je a i selský rozum všem řekne, kam to za deset, dvacet nebo třicet let může dospět, když nezasáhneme.
Za prvé: Je obecně známo, že čtyřicet procent českého průmyslu je pod vlivem automobilového průmyslu. To je obrovské procento. Ekonomové a finančníci (bohužel už méně česká vláda a ministerstva) mají z této skutečnosti opodstatněnou obavu. Dnes jsou výsledky automobilového průmyslu dobré, ale je zde hrozba krizového vývoje, protože konjunktura, jak historie potvrzuje, není věčná. Pokud automobilový průmysl ovládá ze čtyřiceti procent české hospodářství a zaměstnanost a něco by se v něm „semlelo“, mohlo by to mít na náš stát a jeho finanční zdroje významný dopad.
Druhá informace: Pětašedesát procent českého hospodářství je pod vlivem zahraničního kapitálu prostřednictvím českých filiálek, jejichž mateřské firmy sídlí v zahraničí. Pouze pětatřicet procent našeho hospodářství (v širokém slova smyslu) je tvořeno podniky v českých rukou. Osobní náklady (ve zkratce řečeno mzdové náklady) v zahraničních firmách jsou v jejich mateřských zemích přibližně 2,4krát vyšší než v Česku. Znamená to, že tyto zahraniční firmy mají poměrně slušný potenciál zvyšovat mzdy ve svých českých pobočkách. Samozřejmě že i tyto cizí firmy se řídí něčím, co bych nazval limity výhodnosti. Jedním z těchto limitů jsou nízké mzdy v Česku, dalším je česká kvalitní a kvalifikovaná pracovní síla, se kterou však začínáme mít potíže. K limitům výhodnosti pro zahraniční kapitál patří i pobídky a daňový systém, stabilita hospodářství a další. Dokud tyto limity výhodnosti ponesou zahraničním investorům profit, budou mít zájem u nás být. Pokud tuto výhodnost budou ztrácet, bude se vytrácet i jejich zájem. Nicméně skutečnost 2,4krát vyšších mezd v mateřských zemích znamená, že nadnárodní společnosti mohou ve svých českých filiálkách mzdy významně zvyšovat, a to na českém pracovním trhu s nedostatkem pracovníků znamená, že lidé budou postupně odcházet z těch firem, kde na zvyšování platů nejsou dostatečné zdroje.
Třetí informace: Průměrná mzda v České republice v roce 2016 byla 27 589?Kč. V průmyslu představovala ke stejnému datu 29 376?Kč, ale v průmyslu v českých rukách byla průměrná mzda pouze 23 265?Kč. Znamená to, že zaměstnanci v českých firmách berou v průměru o 6 111?Kč méně než ve firmách zahraničních. České firmy bohužel od devadesátých let pracují ve velké většině ve mzdě a při výrobě komponent pro zahraničí a nemají vlastní finální produkt. Je tedy evidentní, že odliv lidí z českých firem bude pokračovat a tato situace může vést k postupné likvidaci průmyslu v českých rukách.
Čtvrtá informace: Český stát má v současné době na výplatní pásce (platí mzdu) 626 tisíc lidí. Průměrný plat v rámci oněch 626 tisíc státních zaměstnanců je 29 501?Kč. Tedy vyšší než průměrný plat v průmyslu. Česká republika tím je v rámci ekonomicky rozvinutých zemí výjimkou, protože v těch ostatních není ve státní struktuře platová hladina vyšší než v průmyslu. To je také věc k zamyšlení. Aktuálně ale máme na stole rozhodnutí vlády a odborů o dalším desetiprocentním zvýšení platů ve státním sektoru od 1. 11. 2017. Čili průměrný plat státních zaměstnanců bude činit 32 500?Kč. Tady už nebudu žehrat na to, že průměrný plat v průmyslu je 29 376?Kč, ale připomenu jinou věc, a tou je otázka udržitelnosti. Vláda zvyšuje mzdy, aniž bychom výhledově měli zajištěno jejich dlouhodobé krytí. Jak jsem zmínil, je konjunktura a „projíst“ peníze v době konjunktury je velká chyba. Měly by jít do investic a mělo by tam jít i těch padesát miliard korun, které vláda v rozpočtu na příští rok schválila jako deficit. Potom bych nad deficitem rozpočtu mohl přimhouřit oko, ale takhle nemohu a musím říci, že vláda rozhoduje špatně, protože přijala deficit 50 miliard korun v době konjunktury. Co bude dělat, až konjunktura nebude? To je několik ekonomických informací, nad kterými se stačí trochu zamyslet, a dospějete k výsledku, jakou perspektivu má české hospodářství. Samozřejmě to není problém pouze současné vlády, ale téměř všech vlád předchozích.
Na závěr si položme otázku: Kdo a kdy se odhodlá k provedení změn a půjde to vůbec ještě? Na tak velké změny nebude stačit jedno volební období. Najde se politická síla a budeme schopni přijmout politickou dohodu k realizaci projektu restrukturalizace našeho hospodářství, který si vyžádá víc než deset let? Téměř 65 procent našeho průmyslu je pod vlivem zahraničního kapitálu a v českých filiálkách zahraničních firem jsou české managementy. To je velmi silná lobby pro tlak na ministerstva, parlament a další instituce ve smyslu: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“ Takže i Češi v managementech českých filiálek nadnárodních společností a institucí vytvářejí tlak na to, aby se dál posilovaly pozice a podíl zahraničního kapitálu v českém hospodářství. V devadesátých letech jsem podporu zahraničních investorů chápal, ale v současné situaci není namístě. Další stamiliardy korun tvořených v České republice budou tedy putovat do zahraničí a posilovat tam životní úroveň. Když slyším odboráře horovat o záměru vyrovnat se mzdami západním ekonomikám, musím říci, že takové, byť líbivé politické proklamace jsou mimo realitu. Pokud chcete opravdu zajistit vyšší mzdy v České republice, zaměřte se na podporu restrukturalizace hospodářství směřující k rentabilitě, produktivitě a růstu přidané hodnoty a podpořte české firmy.

• www.scmvd.cz